věrní a ustaviční v milosti a také jsou milí lidem a jsou tíší a pokorní. A protož nám praví pohanské kníhy, že Venus vládne milosti, neb jest mokrého a horkého přirození. A tak praví Písmo, že ta hvězda, jenž sluje Mars, to jest Smrtonoš, ta vládne válku, nebo jest horkého a suchého přirození, a protož napomáhá k hněvu a krve prolevání.“

Mládenec: „Poněvádž jest Měsíc nejmenší planeta mezi jinými a nejblíže od Země, kterak to přichazí, že lidé berou rozum od Měsíce?“ Mistr: „Nebeská přirození jest tak silné, že přemáhá zemské. A také jsem tobě pověděl, že jest Měsíc tak veliký jako všechen svět a bere světlost od Slunce, a protož není div, že moře i lidé i všechen svět známenán jest po Měsíci, neb jest stvořen ze čtyr živlův a svým vléváním působí časem dobré i zlé.“

Mládenec: „Kterak to přichází, že Měsíce přibývá i ubývá?“ Mistr: „Když jsou planéty stvořené, tehdy Měsíc mnoho vzal země a vody, a proto nemá přirozené světlosti, jenom co vezme od Slunce, a když jest daleko od Slunce, tehdy jest malý, nebo jemu Slunce světlost odjímají, až opět když Slunce odejde, tehdy bude plný.“

Mládenec: „Co jest to černého v Měsíci?“ Mistr: „Pověděl jsem, že Měsíc bere světlost od Slunce a tak bere i horkost, avšak když jest pln, ostavá mu studenost země a voda, to jest, co my v Měsíci vidíme.“

Mládenec: „Proč se pak Měsíc zatmivá?“ Mistr: „Když jest dvouch něděl stáři, tehdy Slunce bývá z jedné strany Země a Měsíc z druhé, proti sobě překážejí, nebo Slunce má takovou moc, že odejme světlost Měsíci.“

Mládenec: „Co díš o kometě, hvězdě ocasaté?“ Mistr: „Hvězda ta nikdy se nezjeví, jedině když se státi má proměna království aneb nětco jiného. A tu znamenají hvězdáří, že pouští od sebe papršky. A ta hvězda neběží mezi jinými hvězdami, praví nám Písmo, že jest světlo, jenžto je Bůh v oblacích rozžehl.“

Mládenec: „Kterak se to stává, že vidíme hvězdy leticí?“ Mistr: „Pověděl jsem tobě, že hvězdy jsou větší nežli všecken svět? A protož můžeš věděti,