vez[14v]číslo strany rukopisuma na se šaty pústeničie aneb pútničie, i pójde se lvem. A v té chvíli král Astronomus, test jeho, vdával svú dceru Neonymi a jeho ženu za jedno knieže asyrské, Kleofáš jmenem, neb již sedm let minulo bieše, jakž Bruncvíka neviděla. Zvěda to Bruncvík, i pojide na hrad a lev s ním. A když uzře svú kralovú, ana s tiem kniežetem Kleofášem sedí, bylo jemu toho převelmi líto, avšak času čekáše. Když bieše po stole, ponesú[7]v rukopise přepisováno pitie v střieberniciech a v zlatniciech, podáchu jemu také. A Bruncvík, sejma prsten s ruky, i vloži do stříbernice. A inhed s hradu jide a napíše nad vraty, že ten, jenž před sedmi lety vyjel, byl na hradě. I počechu o tom sobě praviti, kto by to byl. A králová, schovávajíc střiebernici, i najide prsten, a pozna jej, že jesti jejieho milého Bruncvíka, i povie otci svému. A tu o něm veliké pověsti pójdú. A knieže ten Kleofáš, kterýžto měl jeho manželku pojímati, počel pro to náramně velmi smuten býti, vseda na třidceti koní i bude honiti Bruncvíka. A když jeho u[15r]číslo strany rukopisuhoni, bude jej chtieti zabiti. Bruncvík, vida to, potrhna meče i vece: „Nuž, tomuto ženichovi hlavy dolóv i s jeho sluhami!“ A tak se všech hlavy skákáchu, a lev ostatek roztrháše a koňové do města běžéchu. Bruncvík na jeden hrad jide a tu po zemany tajně pošle. Tehdy páni a zemané s velikú radostí jakožto ku pánu svému milému přijidechu. A připraviv se i potieže se se pány. A král se dceří, zvěda pravdu, s velikú radostí daleko proti němu vyjide, staří i mladí také. Tu se radost veliká stala všie zemi, že lva přinesl. A kterak měl práci velikú. A zvláště královna, té se najvětší radost stala. Tu káže po všech miestech volati a lva na branách psáti a na zemské korúhvi s jedné strany lva šerého v červeném poli. Jeho otec Štilfrýd mnoho dobrého zemi své české učinil a Bruncvík, syn jeho, ovšem dobrú pamět ostavil. Pět a čtyřidceti let živ jsa, potom syna jediného s svú královnú jmějieše. Tomu kázal řékati Ladislav. A potom v dobré starosti skonal. A lev velikú věrú a teskno[15v]číslo strany rukopisuštěmi nechtěl po něm živ zóstati, velikými žaloštěmi zařval, až i umřel.

A tak jest konec řeči velmi pěkné o Bruncvíkovi, kterak jesti veliké nesnáze a nebezpečnosti trpěl na tomto světě, a pán bóh jemu z toho ze všeho pomohl. A kterak jemu lev věrně pomáhal v jeho nesnázéch, až do jeho smrti. A kterak Čechóm lva svú statečností dobyl, aby Čechové nosili lva na své korúhvi.