řekl li by kto: „Dieš, že nižádný nemá se v dóstojenství sám tříti, a s druhé strany díš, že má najlepší volen býti. Ktož tehdy bude biskupem neb farářem, poněvadž sám se k tomu nižádný nevydá a pán podací najlepšieho nezná, též i volenci? Tu diem, že ač nižádný bez božieho přikázaní neb zjevenie nemá se tříti v dóstojenství, však muož přijíti, jsa povolán. Ale musí v tom čist míti rozum i žádost. Rozum, aby jsa pozdvižen k Bohu, vedlé zákona božieho vedl ovce Kristovy jeho cestú. A žádost má míti čistú, aby vyvržen byl každý hřiech, jenž by mohl překaziti úřadu tomu. A zvláště pýcha, lakomství a hřiechové tělestní. A třetí, aby měl velikú chtivost k naplnění vóle boží v tom úřadu a aby prospíval, jakž najdále móž. Ale kto jest nynie ten? A budem ho chváliti. Pak k druhé straně, jenž podává dóstojenství neb volí k němu. Tu věz, že volení jest dvoje. Prvé volení jest přichýlenie k dobré osobě z přirození žádosti. A tím volením volí člověk Boha, ctnost, milost boží a blahoslavenství, neb z přirození žádost má k těm věcem. A to volenie ostane v svatých na věky. A k tomu volení velmi dobře se hodí Písmo svaté boží, neb tak jest jistota veliká v tom volení, že nelze jest volenci pochybiti. Pak druhé volení jest, jímž člověk přichýlen jest, aby lepší stranu volil. A to volení jest opět dvoje. Prvé slove opatrné, když člověk pravým úmyslem volí stranu, kteráž mu se zdá vedlé Boha spravedlivější neb lepší k spasení. A tak vyvolení synové boží vedeni bývají Duchem svatým v skutcích svých, ač jim Písmo neokazuje, že by měli tak činiti, protož die sv. Pavel k Římenínóm: „Kteréž kolivěk Duch svatý pudí, ti synové boží jsú,“ to jest kteréž vede cestú blahoslavenství. A v takých skutcích, kteříž nejsú ukázáni v Písmě, jest tak velmi třeba rady Ducha svatého, že svatým udá se druhdy pochybiti. Jakož se stalo mezi svatým Pavlem a svatým Barnabášem, že Pavlovi se zdálo jiné a Barnabášovi jiné, ač byla sta oba svatá veliká, tak že sta se svadila a rozešla, on do jedné vlasti a druhý do jiné. Protože