[D1v]číslo strany rukopisuvšeho obyčeje svého, tak při tom bedlivý pozor na své péro dal, že ani jedno slovíčko mu nevypadlo, s nímž by byl čest svatého Jana zakavčil, což jako mně, tak nepochybně všem katolickým čtenářům, nemalé podivení spůsobilo.

Totižto opatrnější učinění jsou skrz nešťasné příběhy, které jiné kacíře, svatého Jana tupitele, spravedlivou pomstou boží potkali. Nejní jich tajno, jak bídně scepeněl pro potupu svatému Janu učiněnou Fridricha, Palatinského hraběte, nazvaného zimního krále českého, pážat hofmistr, jakou hanbu hned v patách po hříchu nésti musela téhož Fridricha hofmistrně. Jiných podobných příkladův mnoho vědí. Proto nesnadno se osměluji něco k zlehčení cti svatého Jana Nepomuckého probleknouti. Jestliže pak předce někteří nechtějí opatrní býti cizím příkladem, skrocen bývá jazyk jejich vlastním neštěstím, čehož čerstvý opět příklad máme, který zde ještě krátce přednesu.

Nedávno teď dva do Prahy ze Saska kacíři přes most jdoucí, když statui svatého Jana pomíjeli, jeden z nich posměvačnými ústy k statui vyřkl: „Co tu stojíš? Proč neuděláš kapriol do Moldavy jako před časy?“ Druhý lépej o svatém smejšlejíc, káral tohoto. Oba potom spolu na jednom voze vyjeli a druhý zdřímv, viděl ve snách svatého Jana a slyšel k sobě mluvícího: „Tobě se odpouští, žes mou čest hájil.“ Dvě míle od Prahy byli, když na čisté rovině obá z vozu shozeni, nestejně vypadli, neb druhý beze vší škody, první pak, ten posměvač, Bernard jménem, v bahnivé louži pod krk pozhřený vězeti zůstal. Tak měl zaplacený svůj kapriol. Slíbím, že se na něj víc ptáti nebude, jsa tou pomstou naučen non temnere Divoscizojazyčný text, netupiti svatých. Příhodu tu vypsal druhý jeho tovaryš hospodářovi domu nazvaného u Třech líp, kde za času svého v Praze bytí obydlí