[3v]číslo strany rukopisutakto mluvila jest: „U milosti a u přietelství měkcě a lehcě jakožto žena vás jsem zpravovala. Nuž pak nynie mužě kniežě budete mieti, jenž v silné moci hlavy vašě skrotí a podlé své vóle vás súditi bude, jehožto moci nebudete sě moci protiviti. Povýšíť mezi vámi i poníží, kohož bude chtieti.“ Proti kteréžto řeči páni i vešken lid obecně všickni voláchu: „Nuže, kniežě vždy chcme mieti.“ A protože ta jistá Libuše prorokyně bieše, prosili jsú ji, aby jim některého za knieže dala. Jenžto k nim odpověděla: „Pojměte kóň mój bielý a vložte naň králové rúcho. Složtež s něho dolóv uzdu a k kterémužkoli člověku pójde a podlé něho stane, toho sobě vezměte za kniežě a mně za mužě. Toť vám dávám na znamenie: Když k tomu muži přijdete, naleznete jeho, an na železném stolu sniedá.“ Kteřížto páni Libušina kázanie chtiece naplniti, poslavše posly s Vyšehrada za koňem jsú brali sě, kterýžto kóň po polích, po horách, po doliech tiekav semo i tamo, přěběhl jest druhý den blízko k té vsi, ješto Stadice slove, ješto sě nazývá miesto stádné, i stal tu. I jest vzdáli od Vyšehradu ta ves jednak deset miel a sedie na té vodě, ježto slove Bělina. Tu jsú nalezli jednoho člověka jménem Přemysla, ježto sě vykládá „přemýšlijíc“, an oře na poli dvěma voloma pstrýma. A to pole i na dél i na šíř má v sobě dvoje hony a jest okrúhlé a črné, všecko bielým polem obklíčeno. I mluvili sú k němu a řkúce takto: „Knieže naše jsi, rozvěž voly a vseď na kóň, pojediž s námi, vsediž na kniežetě stolici[b]stolici] ſtolicze tobě připravenú, neb vešken český lid za knieže tě sobě učinil.“ Jenž, když uslyšal ta slova, jich ihned voly rozvázal, kterážto voly ihned v rychlosti kams preč sta zaběhla a viec potom nejsta viděna. Nuž pak potom ten jistý Přemysl, jenž tak od pluha povolán byl na kniežetstvie, osten ten jistý, jimžto voly bodieše, v zemi jest ihned vstrčil, kterýžto z sebe tři