Její Milost, když skrz žalobu a povyk, úpění její sem povolána byla před svatosvatú Svatost Vaši, žalobu na mě jest učinila, v slovích ohradných, v písmích se kochající, a tím jako pravá se zdající, sama sobě mnoho jest slov na mne vylila, v tom jako vinú ve všem mne mající a kladúc. Já jako sprostná a chudá, na ten čas jsem to snesla a k tomu jsem jiného nic nechtěla mluviti, ani v tu chvíli odpovídala, než roku jsem prosila k rozvážení té pře ku poradění s přáteli svými a k zásobení potřeb i stravy, jakož jsem v krátkých slovích paní Pravdě při tom času před svatosvatú Svatostí Vaší něco toho oznámila. A abych se Její Milosti tak sprostná v tom také nezdála, bych hned nebyla mohla Její Milosti odpověd dáti na takové její vznesení a úpění. Ale došlo mne jest skrze víry hodné lidi a osoby, že paní Pravda, Její Milost, snad některé z toho chlúby strojila a za to snad měla i podnes má, že se jí v tom jako již vina zdám, že sem jí nic k tomu a na ty artikule neodpověděla až posavád. Jáť se sprostná nechlubím, neb snad nemám čím, ale co jest podobnější k chlúbě, má li čili pře její, Vaše svatosvatá Svatost muož i jiný každý znáti, čí by chlúba měla slušnější býti, toho li, jenž žaluje, či toho, jenž drží. Ale toho všeho na straně nechající, aby žádný nemněl, bych se jí v čem křivá, čila a všickni znali, že ráda ku první žalobě odpovídati chci a tuto již odpovídám. I jestliže bych čeho zapomenula, jakož velmi pamětlivá nejsem, z přirození prosím, aby mi to k škodě a ku posměchu položeno nebylo, ale opraviti abych se mohla. Neb přirození před Bohem i vším světem každého výmluvu má. I k tomu takto pravím: Jakož paní Pravda na mne jest žalobu učinila, že mimo zápis Trojice svaté jsem v chotě se jejího uvázala a jeho srdce k sobě obrátila. K tomu tak pravím, že k tomu od počátku světa svá práva mám, těch jsem vždy užívala a po nich šla, že každého jsem mohla a mohu svobodně k sobě přijíti, kdož dobrovolně ke mně sám chce. A netoliko na jednom místě to zapsáno mám, ale na mnohých místech. A poněvadž to mám, toho se držím, jí v nic moci nesahám, než práva svého požívám, zdá mi se, že mi se křivda děje od Její Milosti v této žalobě. A nad to moc že jsem přinucena její žalobou k práci i k takovému nákladu, kterýž jsem teď učiniti musila a dělám, ne sama, ale i osvícené, urozené vysoce a slovutné i opatrné Múdrosti. Paní sestry mé milé, jakožto očima ode všech muož vidíno býti, činily sú a činí a ne sám ten náš náklad má vážen býti, ale i co každá, jsúc zde, jinde svého dobrého užitku cti zvelebení a svého rozmnožení v tom času zmešká. Ješto tomu počet, sumu, aniž jsem já jí co vzala, ani se več uvazovala a nikdy účinku a těch království sem se zbavovala a kdy spúštěla aneb z práva svého a z práva sestr svých jej vypúštěla, ale v něm i všudy mnoho svobody měla a panovala, jakož má práva ukazují.
{Papež vzal království}textový orientátor To li Její Milosti divné se zdá, že otec svatý, papež, od najjasnějšího knížete a pána, pana Konstantina, vzav ta království, v jichž jest mocným pánem. Povinen jest svobody jim předešlé a za císařuov dávno zvyklé držeti, jich jim neruše mocným pánem býti, tu již v bezpečnosti sedí, zvučném hlasu mnohých hlasuov lidských i jiných slávu Trojice svaté, Otce, Syna i Ducha svatého, Vaší svatosvatú Svatost osoby zjevně a svobodně ohlašuje. Neb psáno jest: „Všeliký duch chval Hospodina.“ I ne samým duchem člověčím, ale i hovady, jakýmžkoli jiným duchem hlasové zvuční mohli by k zvuku přivedeni býti, tím vším má Pán Buoh chválen býti. A jisté jest a každý smyslný toho muož rozumem dosáhnúti, že užitečnější jest Pána Boha zjevně chváliti, než pokútně. Neb Syn Boží řekl jest: „Kdož mne vyzná před lidmi, vyzná mě i před Otcem mým nebeským.“ I snad Pravda, Její Milost, byla by to ráda měla, jakož jest to vždy, až dotud to jednala, aby v skrýších, jeskyních, v úzkosti i v nesvobodě byli a v nenávisti pastýři a náměstkové Petra apoštola, teď přísedícího, jakož jsú byli až dotad. A pro tajné a skryté
