Naučímť nespravedlivé cestám tvým a nemilostiví k tobě se obrátí. Suď mě, Bože, a rozeznaj při mú od národu nesvatého a od člověka nepravého a lstivého vytrhni mě. Nebs ty, Bože, síla má, proč jsi mne odehnal, proč smuten chodím, když mútí mě nepřítel. Chválu vzdávati budu tobě, Bože, Bože muoj. Proč smutná jsi, duše má, a proč zamucuješ mne? Naději měj v Bohu, neb ještě chválu vzdávati budu jemu v spasení obličeje mého, Bože muoj.
Ale Pýcha se Lží jakž vstúpí i s sestrami svými, nic více neučinily než poklonu až na kolena, zdvihše se i stály. Ale po řeči Pravdy vstali jsou všickni apoštolé i jiní z stolic svých, i kteříž tu stáli, klekli jsú na kolena svá a zazpívali hlasem velikým. A jakž uslyšely Pýcha a Lež a jiné sestry zvuk hlasuov sladkých a srdce k slovuom sjednaná, nemohúce pro svú zlost přirozenú slyšeti, divně své tváři proměňovaly, klekše, víc z strachu než z milosti, kryly obličejuov svých. A tak jim to těžko bylo, že Hněv vece: By mi nyní někdo všecky vlasy oberval, radši bych to viděla, než to, což nyní slyším.
Ale nedali jí mluviti a píseň byla ode všeho hluku. „Zavítaj, svatý Duše, nám, ten dar nebeský nám sešli k utěšení. Přiď duchem chudých, přiď dárce daruov duchovních, přiď světlo srdcí věrných, utěšiteli, nejlepší hosti, duše najsladší, sladké jsi ty svlažení, tys v práci oddechnutí, v horkosti obvlažení, v pláči obveselení. Ó, přeslavná světlosti, naplň srdce, vnitřnosti tvých všech milých, milování bez tvého zastínění, nic v nás dobrého není, nic jedno provinění. Obmý, což jest mrzuté, obvlaž, což jest zavadlé, uzdrav, což jest raněné, skloniž, což jest strnulé, zahřej, což jest ustydlé. Zprav vše, což jest scestné, daj tvým právě věřícím, silně doufajícím sedmery dary své svaté. Daj cnostné zaslúžení, daj spasitedlné skonání, daj věčné radování. Zavítaj svatý, svatý, svatý Duše.“ A jakž dokonali píseň, tak hned každý sede a stál na svých místech, však Závist vece: Nu, pohleďtež této pochlebníčky, k čemuť jest tyto všecky zbúřila a jak se nám ku Pravdě chystají. Hle, pohleď, coť jsú jich nasázeli a vše milostníky vybrali, vidíte li tu z našich kterého, než všecko z jejich. K níž Chytrost vece: Nech tak, milá brachu, všeť soli navře. Než ty, paní Lži, nedli, nedí liť již žádný z božských služebníkuov žádného slova, mějž se pohotově, aby hned v řeč vešla a utekla se před Pravdou a nikterak jí nedala prvé řeči počíti, než sama počneš. A v tom Víra, jakožto hofmistr, rozkázav všem mlčeti a pokojnost v poslúchání míti.
Tuto svatý Jan, kancléř Boží, zahajuje soud přem oběma a oznamuje, jak se při soudu zachovati mají.
Kapitola 118
Tehdy svatý Jan, kancléř, povstav, vece: Chvála buď Bohu na nebi a pokoj lidem na zemi, strany oboje, kteréž teď z milosti Pána najsvatosvětějšího a Boha k žádosti vaší a k povolání jeho stojíte. Mluvte a pravte potřebu vaši, poctivost Svatosti Jeho svaté a božství zachovávajíc, žádná strana druhé v řeč nevzkakujíc, ani hanlivých slov k sobě mluvíce, neb psáno jest: „Učinil jest moc v ramenu svém, ssadil jest mocné z stolice a povýšil jest pokorných, lačné nakrmil,
