Kapitola 87
Hněv vece: Ač má řeč nebývá příjemná vám v ničemž a není, ale snad skutek bude. Já také s sestrú naší pojedu, ale v zbroji, neb mi jiní mnoho hrozí, a když mne snad uzří, ješto svého darmo dáti nechci, snad oslabí a milostiví mi budou. A shledáte mě, že byšte se mohly radši bíti, než se súditi, že potom na mne spomenete. Jáť se též lehce vydám na mastné krámy jako vy. Toť můj úmysl vždy byl by jim se zepříti a nesúditi, ale radši mocí brániti.
Tuto Závist mluví, jak jeti má.
Kapitola 88
Závist vece: Proč nám jest zbroje potřebí, však bychom se chtěly bíti, nám na to nepřijde. Ale jeď, kdož chce, jak chce. Má dobrá vuole, seč býti nebudu moci, musím, ač nerada, ale tak nechati, buď mi v tom teplo, což mám. Jáť tebe, sestra milá, paní Lži, neostanu a ráda pojedu a jistě žel mi, že nemohu tak okrásně i duoložitě tobě k službě býti, jako bych ráda chtěla.
Tuto Nenávist vymlúvá, že chce také jeti.
Kapitola 89
Nenávist vece: Ač jich já z srdce našich nepřátel nenávidím, však osobně svým životem na tě, sestra má milá, jsúc laskavá, pojedu. Než věrně přísahám Bohu, že bych radši na čerty než na ně hleděla. Ale naše jízda v zbroji také mi se nelíbí, pojedu, jakž budu moci, pojedu a pojedu a vás neostanu. Než vždy na ně ale zuby poškřípím, nebudu li moci jiného učiniti.
