dobrého na obě straně z toho by nepřišlo a ještě jsme právě k dostatku pře sestry naší nepřistúpily a již mezi sebú takové půtky počínáme, majíc pilnější činiti. I chceš s svými bitvami nás zanepráždňovati. A hněvaj se neb nehněvaj, musím pověděti, že tuto neznáme všecky, byt co tuto sestra naše Chytrost přečinila, ani přemluvila, neb jí nebylo slušné tak všeho od tebe smlčeti. I poněvadž se o to zbuřuješ, když co proti mysli jest, znajž nás v témž, neb nám každé bezpotřební posměch tak trpné snésti jako tobě, chcem tomu všickni, abyšte se upokojily a směřily. Ale Hněv vece: Již mne křiva činíte, když to zví, tepruvť na mě zuřivá bude i bez pancíře, ale to ještě Bohu přísahám, buď, kdož buď, že se s ním speřím, bych věděla, že nejednú, ale stokrát měla bych umříti. Tehdy jí Nenávist vece: Tuť sluší kázati, kteráž povolná jest právě, jako onen sedlák byl, ješto mu pán jeho kázal, aby se neopíjel. A on přišed domuov i pravil všem souseduom: Pán nedá mi piva píti. A pán jemu neřekl nepí piva, ale neopíjej se. Též ty, paní sestra, již pravíš, že tě křivú činíme, ano se jedné praví, žes se neměla oč búřiti a horliti. K níž Hněv vece: Snad tě najala, aby mne s ní za vrch vláčila. I rozhněvavši se, Nenávist vece: Uvláčíť tě tvá psota bez mé práce. A když dál chtěly v Hněv a řeči vstúpiti búřlivě, tehdy vstaly jiné sestry, Pýcha, Lakomství, Smilství, Lakota, Lenost, i vzaly Hněv mezi se. Již Smilství vece: Milá sestra, znaj sama, budeš li chtíti sobě tak činiti, kdož s tebou zbude a srovná. Ulev také někdy a znaj sama, že za takovú práci, kterúž měla Chytrost, sestra naše, v při, i na cestě mělas k ní těch slov půjčiti a my jí ještě s dostatkem nepoděkovaly, jakž na to sluší, ažs ty se s ní v hadruňk dala, jistě měla od tebe i od nás jiný děk i vděčnost okázání míti. K níž Hněv vece: Nechť jí čert děkuje, já ji děkovati nebudu. Co dobrého zjednala, jedno žvala proti žvaní a jsem li vám těžká, nechte mne s pokojem, já tak ráda doma zůstanu, a brž o mne starosti míti nebudete, ani se bíti potřebí bude, třeba jim pod huol vlezte.
A tak víc s ní byly by se vadily, ale nedaly jim. A buď libo které nebo žel, musely se směřiti, ale žádná žádné nic neodmlúvala, než tak naprosto jako vajce z rosola. Posadiv se, zase počely mezi sebou přemítati, odpověd i poselství Chytrosti a mnoho řečí majíc, na tom potom zuostaly, aby každá mluvila k tomu bez bouřek a hněvu. Neb darmo se na ty hněvati, kdo na náš hněv nic nechtí dbáti. I vece Pýcha: Ač nám pod pokorou mluví pěkně, však o nás zle myslí, bych k tomu mnoho mluvila, zdá mi se, že není potřebí nyní, než toto, abychom se k jízdě připravovaly a k roku hotově měly sestru naši najmilejší, ji nikterakž neopouštěly. Skoč zhúru neb doluov, štěstí její, naše štěstí, její neštěstí, naše neštěstí. A což na ni přijde, budem ji všickni raditi společně i pomáhati odpovědí i řečmi se zpravovati a darmo nyní hlav a rozumu sobě nekazme, ani sebe trapme. Však jest nás tak mnoho smyslných mezi námi, že všemu černému i bílému srozumíme. Ale budou liť křivě súditi chtíti, jim toho nezabráníme. Než po vyslyšení budem uměti i křivdy brániti, i sobě ji činiti nedati, by pak i na jiné přijíti mělo, neb v pěti slovích ta se pře nikoli neskoná. Z prostředku pře, budem moci hned něčemu srozuměti, k čemu se chýlí. Protož já na tom jsem a hned své dvořany i poddané k tomu obešli, aby všickni se mnú jeli v mé barvě a mně ke cti, neb se ukázati sluší, kdež mnoho dobrých a neznámých bude, by pak mne mělo to mnoho státi, ráda to pro sestru naši učiním a sobě k hlasu i cti. A zdá mi se, abychom spolu všickni jeli, neroztrhujíce se. To jest zdání mé a jináč neučiním.
