zkvetlo jest tělo mé a z vuole mé chváliti jej budu. Pán síla obce své jest a obránce spasení mazaného svého. Spasen učiň lid svuoj, Pane, a požehnaj dědictví tvému a sprav je a povyš jich navěky.“ „Ale již se mně posmívají mladší časem, jichžto otcuov za dřevních časuov nechtěla jsem sázeti se psy mých stád. Jichžto rukú síla jich mně byla jest za nic a svým životem domnění byli nedůstojní. Nedostatkuov i hladu plní a jaloví, ješto bydleli na poušti, ano se jich kůže sloupila. Budou i hubenstvím a hříchu i kůrou z dříví a kořen jalovcový byl jich pokrm. Ješto z podolé to lapali, když to každé věci nalezli, tím velikým hlasem volajíce, běželi při potocích, bydleli na poušti a v jeskyních a nebo na písce, ješto se takovou věcí veselili a takovou bídu za rozkoš měli. Synové bláznuov a neušlechtilých a na zemi pak ovšem nezjevujíce se, již nyní jim v písničky sem obrácena a učiněna sem jim v přísloví. V ohyzdu mají mne a daleko běží ode mne a na obličej muoj plvati se nestydí. Nebo jest toul svuoj otevřel a z súžil mne jest a v ústa má uzdu vložil. Na pravici vzchodu slunečného bídy mé, ruce jsú vznikly, nohy mé podvrátili jsou. Stezky svými utiskli sú mě jako vodnými vlnami. Roztrhali jsú stezky mé, kladli jsú o mne lest a přemohli jsú mě a nebylo žádného, kdo by mi přinesl pomoc. Jako by obořivše zeď a otevřenými dveřmi vtiskli jsú se na mě a k mým bídám jsou se přivalili a obrácena jsem vniveč. Odnesl jest jako vítr žádost mou a jako oblak přeběhlo jest spasení mé. Ale již ve mně samém churaví duše má a vládnou mnú dnové trýzni. V noci kost má bývá zvrtána bolestmi. A kdo mě jedí, nespí. Pro jich množství hyne rúcho mé a jako obojek u sukně opásali jsou mne. Přirovnána sem blátu a přirovnána sem pýření a popelu. Volám k tobě a ty mne neuslyšíš, stojím a ty na mě nepatříš. Proměnils mi se v ukrutníka a v hrubosti ruky tvé protivíš mi se. Zvedl si mě jako na vítr, položiv i utrápil jsi mne velmi. Vím, že mne poddáš smrti tu, kdež jest ustaven duom všelikému živému. Ale však nestíhneš ruky tvé na jich zhynutí, ač jsú spadli, ty je spasíš. Plakala sem někdy nad tím, jenž byl súžen? A slitovala se jest duše má nad chudým? Čekala sem dobrých věcí, i přišly jsú mi zlé. Žádala jsem světla a přišly jsou mi tmy. Všeliké věci vnitřní vypráždněny sú mi beze všeho odpočinutí. Předešly jsú mě nové věci trýznění. Chodila sem žalostíc i bez smíchu, povstala sem v zástupích. Volajíc byla sem bratrem drakuom a tovaryš pstrosuom. Kuože má zčernala na mně a kosti mé seschly se od horkosti. Proměnily jsú se húsle mé vzdychání a varhany mé v hlas plačících.“
I již přistúpiti k tomu musíme, abychom škody své všickny obhajovati mohly. A poněvadž položen jest rok nám a státi máme a cestu učiniti, jistě hodné jest všecky cnosti nám při sobě míti a na cestu se tak připravovati, aby cesta naše prospěšná byla. {Cestu zpravovat trojím obyčejem}textový orientátor Ale cestu naši máme zpravovati trojím obyčejem. Najprvé, údolí zarovnávajíce slušnou bázní, neb přílišná bázeň, někdy uvodí do údolí a do dolu zúfání. A přílišná naděje a doufání uvodí k pozdvižení smělosti. A po hříchu smělosti chtěl jíti Luciper, i spadl jest do údolé nedoufání a zúfání. Též v zoufání po vrchu šel jest Kajn, též zavřín jest v údolí. A protož přílišná bázeň od naděje má pozdvižena býti a přílišná smělost má bázní ponížena býti. Druhou cestu máme připravovati pěkně, totiž abychom nepěkného myšlení neměli, ale v pravé skonání, totiž v Bohu, abychom je poslali, jakož apoštol dí: „Všecko, což činíte slovem neb skutkem, vše ve jménu Božím čiňte.“ Třetí cestu máme připravovati, všecky ostrosti s ní smítati. Totiž kamení a kamení jest pýcha. Neb pýcha zatvrzuje srdce jako kámen, neb Job dí: „Srdce jeho zatvrzeno bude jako kámen.“ Také, aby na ní bláta nebylo. Neb bláto jest smilstvo, o kterémž dí v Ekleziastiku: „Všeliká žena smilná jako bláto na cestě potlačena bude.“ Tak aby nebylo na ní trní.
