zlými, ješto by měli jeho zvláštní býti a domácí, to sú najtěžší nepřietelé jeho. A dále die čtenie: „Kteříž sú ho přijeli,“ to jest živú a osviecenú vierú, nadějí a láskú všie své duše, „dal jim jest moc syny božími býti.“ Aj, kterak jest veliký užitek věřiti živě a milovati pána Jezukrista, že z toho pocházie veliká moc, totíšto syny božími býti. A toť jest moc nade všicku moc tohoto světa, nežli by kto byl v světě najvětčie a najsilnějšie moci a osáhl všecky tróny i úřady i veliké byl chvály a povýšenie v světě. Nemá li této moci, aby mohl synem božím býti, zač jeho moc stojí? Ne, jestiť hubeným biedníkem a zavrženým od Pána Boha. Ale který člověk – buď to babička najsprostnějšie, ještoť jest zavržený od světa, že má tu moc, že jest synem božím voleným neb dcerú, jestiť veliké chvály a povýšenie před Pánem Bohem.
Ó, divná moci! A kde tak veliká ta moc, že biedný člověk, potupený, bude syn najvyššieho krále? Ano by to bylo divné, kdyby král některý mocný zvolil sobě pastuchu za syna. Kterak by se tomu velmi divili a ten pastucha byl by toho velmi vděčen. Čímž pak mnoho viece máme toho vděčni býti a diviti se tomu, že král všeho světa a blesk andělský, a jsa chvála všech svatých a jsa povýšen nade všecko, což jest stvořil, tak se jest ráčil k lidem skloniti svú milostí, že je za své syny chce vzieti, obohatiti viece, než některý král tělesný mohl by obohatiti své syny. Neb snad král tělesný, kdy by měl mnoho synóv, nemohl li by jim dědictvie mnoho dáti, mútil by se, ale když by jemu zemřeli, a jeden by mu zuostal, radoval by se, že by mu mnoho dědictvie ostavil. Ale u Boha jest ne tak. Čím on viece synóv má, tiem se viece raduje. A každému hojně dědictvie dává. Avšak jemu jeho nic neubývá ani jeho synóm, ač jednomu dá mnoho svých daróv, proto druhému nic neubude, což jest jemu dáno. A čím viece synóv přibývá, tiem také otci tomu nebeskému viece radosti přibývá. An, když jest měl jediného
