snad by potom přemudroval!“
Mládenec:
„Paní milá, toť já dobře znám,
prvé, než mi pravila, vím to sám,
jaké ten má veliké utěšenie,
komuž Buoh dá k vůli voženěnie,
ale jáť vím, co mi vadí.
Chci nynie mlčeti, když mi tvá milost radí,
a dokud živ, chci na to pomněti.
Tvá přepěkná zpanilá postava,
Buoh daj, byla dlúho zdráva!
Chciť učiniti tvé rozkázaní
a již přestati svého starání.“
Paní vece: „Příteli, musím pryč odjíti,
neb se již k večeru přibližuje
a vím, že se již po mně ptají,
i kde sem tak dlúho, že mne hledají.
Protož měj na mé řeči slíbenie,
já musím od tebe pro zlé domněnie
a žádámť od tebe odpuštěnie!“
Podavši mi ruky, dala mi požehnánie,
poklonich se jí a ona též hlavy poklonila,
a co jest zpanile pokročila
zdvihši tu přepěknú hlavičku;
i šla ode mne přes jednu lavičku,
pod nížto bystrý potok tečíše.
Jakž mi odtušila bíše,
ihned se pokrotilo mé starání.
Jakž rozmluvich s tú pěknú paní,
tuť mě žalost opustila,
když mě svú řečí utěšila,
že se tomu doma podivili,
kteří mých nedostatkuov svědomi byli,
a když sem zase k veselí přišel,
mněli, že sem veliký poklad našel.
Protož každý znamenaj, jaké jest utěšenie,
když komu jeho žena k vuoli nenie.
Než komu se zdaří dobré oženěnie,
slušíť děkovati božímu umučenie
a chvála Mariji, panně čisté,
napřed tobě, Pane Kriste,
neb jest všecko při tvé svaté vóli,
a tak se stane, jak ty chceš koli!
O Štěstí
Byl jest člověk mladý z řádu, kterémuž lidé říkají rytířský. Ten jistý mladý člověk přijel do jednoho velikého města a prostřed toho města byla hora veliká a na ní zámek. A pán toho města byl na tom zámku a říkali jemu Štěstí. A když tam přijel božím způsobem, kdež jest prvé v něm nikdá nebyl jak jest živ, a tak, nejsa nic znám, hned bliezko u brány stál jest u jednoho chudého hospodáře, kterémuž jméno říkají Pravda. A byla tu před léty dobrá hospoda, než již pro mnohé věci zdá se, že nenie zvolná hospoda. Neb hospodář ten s nynějšími lidmi nic neumí, než zdá se jim, že jim nechutné krmě dává a hořké pivo,
