tuť s ním tepruov naložili,
jakž jemu poručili byli.
A když již od oběda vstali,
ihned po panny a paní poslali.
Tuť jim nebylo nic jiného píle,
než strojili jedno kratochvíle,
freje, tance i jiné věci,
jako by se radostí chtěli ztéci.
A tu před nimi klali i honili,
jsúc všickni dvořené veseli,
k tomu všecky panny i paní,
kteréž k tomu dvoru byly zvaní.
Tu Mladost tance rozdávala
a Svoboda se přitom dívala,
jako sluší na hofmistra ctného
na dvoře krále tak mocného.
A kteříž tu najveselejší byli,
ti jsú Zdraví nad jiné ctili
k veselí jeho potřebujíc
a ke všem kratochvílém ho žádajíc.
Tu pak Neštěstí s svú rotú,
s Chudobú, Bídú i také Psotú,
nikdíž tu býti nechtěli,
kdež sú tito veselé měli,
neb jiných přitom nebylo,
než kohož sobě Štěstí zvolilo.
Všichni jeho vyvolení,
muží, ženy, k tomu panny i paní,
tiť sú u veselí vždy byli,
kteříž se Štěstí dobře líbili.
Tu jest bylo bohatství mnoho,
krásy, mladosti, radosti i všeho toho,
což k tomu přísluší, krátce mluvíce,
leč královstvie božieho nebylo třeba více.
A tak ještě i podnes bývá,
ktož na tom dvoře přebývá.
O tom chci přestati psaní svého,
neb toho v světě nenie žádného,
kto by to mohl krátce vymluviti,
jaké při Štěstí muož veselé býti.
Zvlášť kteříž mu milí na jeho dvoře,
tiť nepoznávají žádného hoře,
než dokudž jest duše v jich tele,
majíť nad zbytky veselé.
A když již Štěstí stáro bylo,
to jest konečně zvěděti chtělo,
kto jest jeho a kto nenie –
a sedíce u velikém myšlenie,
tu se tak probudilo z toho
praviec, že jich jest velmi mnoho,
kteřížto pod něj slušejí,
ale však ne všichni sobě rozomějí.
I protož je chce rád viděti
všecky, což jest jich koli, i jich děti.
A hned káže sněm volati,
všem písařóm přikázati,
aby chutně listy psali,
po všem světě je rozeslali.
A tak aby bylo napsáno,
zvláště každému přikázáno,
aby se všichni rychle sjeli
a o tom aby všichni věděli.
Pak ktož by na čem neměl jeti,
aby šel, ktož chce od Štěstí milosti dojíti,
že jich všech za to žádá
a s nimi pilně mluviti má,
