žádnýť v světě nemuož umříti.
Strýče Zdraví, teď tebe nechám,
a za toť tebe prosím sám:
chovaj mi pána mého milého
a Mladost ať jest chuova jeho –
jakož ty ji také dobře znáš,
a za přítelkyni ji sám máš –
ta ať mi jej čistě vychová,
přítelkyně milá tvá i také má.
Jáť se již nechci nynie vrátiti,
ale chciť práci takovú vážiti
tak, že po všem světě pojedu
a najlepší s sebú přivedu;
chovajtež jeho dobře, prosím,
nebo já nynie předse jeti musím;
než otci jeho nedajte ho pěstovati,
ani v ničemž ho kázati.
A když bude v patnáctém létě,
budeť vládnúti po všem světě,
a kterými on vládnúti nebude,
zlé jejich posvícení bude!“
A s tiem Svoboda jede pryč,
neb pánu svému ještě platen nebyl nic,
poněvadž ještě v kolébce ležal.
Zatiem k jiným králóm odjel,
chvále Štěstí velikým pánóm,
césařóm, knížatóm i králóm,
rozprávěje, že jest je již viděl
a jemu se v službu připověděl.
A ktož koli chce jemu slúžiti,
on jej chce rád přijíti,
že Neštěstí všeho prázden bude,
statku i všeho dobrého nabude.
A tak všady o něm mluvil
– byť pak vlastní jeho otec byl –
mocných k němu pobízeje,
ale chudého žádného nechtěje;
a zmínil li se co chudý o tom,
zatřesa hlavú, řekl: „Nech mě, povím potom!“
A nakrátce jim takto pověděl,
aby se k Štěstí nižádný netřel,
k komuž on přirozen nenie:
prvé ztratíť své všecko jměnie,
dřieve než co se u něho doslúží.
Ale mocným štědře slibuje,
svú čest i víru jim zavazuje;
i podnes se to vždy děje,
že ktož bez nedostatku bude,
že se u Štěstí dobře míti bude.
Tak mezi těmi všemi dlúho bíše,
až Štěstí na šestnácté léto jdíše.
Nikdy nekvaséc s nuznými,
jedno s pány velikými a bohatými,
a také na čas i s chudými,
a zvlášť s lidmi nedlužnými,
neb se jeho dlužní styděli
a chudí se také jemu vyvíjeli.
A když Štěstí k letóm přicházelo,
že již i otce svého znalo,
také i chuovu mateře své,
o nichž jest slýchal věci mnohé
a již měl zprávu všeho,
kto jsú vše přátelé jeho
a kteří také i služebníci,
jeho dvoru milovníci.
Hned všecky k sobě obeslal,
