sme byli navráceni na miesto naše, ano již dnie. A přišed Tomáš z Nové Vsi, rytieř ledinského biskupstvie, komorník otce našeho. Zbudi nás a řka: ‚Pane, proč nevstanete? Již otec váš hotov jest a na koně vsedá.‘ Tehdy vstali sme a běchom trudní a ustalí jako po mnohé práci choděnie. I vecechom k němu: ‚Kam máme jeti? Poňadž tuto noc tak mnoho trpěli sme, že nevieme, co činiti máme?‘ Tehdy řekl mi: ‚Pane, co?‘ A řekli sme k němu: ‚Delfín umřel jest a otec náš sebral jest vojska a jeti na pomoc chce jemu, jenž vede válku s hrabí sabaděnským. Našeť pomoc jemu neprospěje, nebť jest umřel.‘ Ale on nám posmieváše se. A toho dne, když přijechom do Parmy, pověděl jest všecko otci našemu. Tehdy otec náš zavolal nás i otáza, pravda li jest to a tak li ste viděli? Jemuž sme řekli: ‚Ovšem, pane, i zajisté vězte, že delfín umřel jest.‘ Ale otec řekl nám: ‚Neroď věřiti snóm!‘ Ale otci našemu a Tomášovi dřieveřečenému nepověděli sme všeho viděnie, ale jedno, že delfín umřel. A protož po několiko dnech přišel posel nesa listy, že delfín sebrav vojsko, i přitrhl k hradu hrabie sabaděnského a že jedniem velikým šípem uprostřed všech svých rytieřóv jest zastřelen. A po několiko dnech zpoviedav se i umřel jest. Tehdy otec náš uslyšav listy vece: ‚Divíme se tomu, že syn náš smrt jeho nám dřieve pověděl.‘ A velmi sú se divili on a Tomáš, avšak ižádný potom o té věci s námi nemluvil.“