[142r]číslo strany rukopisuKdyž jest svatý Job od svého dětinstva vždy sě boha bál a jeho kázanie zachovával, proto sě proti bohu nic nezamútil, že rána slepoty jemu přihodila se jest, ale ustavičně v kázni boží ostal, bohu vždy děkuje ze všeho všech svých dní. Neb jakož svatému Jobu posmieváchu se králi, dráždiec jeho, takéž tomuto přátelé i rodina jeho posmieváchu se jemu a řkúc: „Kde tvá naděje, pro nižto almužny dával si?“ Proto jim svatý Tobiáš porokováše a řka: „Nemluvte tak, však jsme synové svatých a onoho života čekáme, jimžto má buoh dáti těm, ješto nikda viery[e]viery] wiera neproměnují[13]neproměnují: nepromienugi.“ Zatiem Anna, hospodyně jeho, chodieše na každý den k tkadličiemu řemeslu a tu, což svýma rukama vydělala, z toho sobě pokrm a jim[14]jim: gim potřebu přinosieše. A když jemu byla kozlec polapila a domóv přinesla, uslyšav její hospodář svatý Tobiáš, ano kozlec měčí, povědě a řka: „Vizte, ať nenie kradené, ale vraťte těm, jichž jest, pánóm jich, neb nám neslušie kradeného ani jiesti ani sě dotknúti.“ K tomu rozhněvavši se jeho hospodine[15]hospodine: hoſpodyne Anna,[16]následuje písařem přeškrtaný text odpovědě a řkúci: „Zjevně tvá naděje účinka[17]účinka: vczinka a tvé almužny již sú se ukázaly.“ [142v]číslo strany rukopisuA tak těmito i jinými slovy jeho zamucováše.

Tehda svatý Tobiáš vzdechna s slzami, poče se bohu modliti a řka: „Spravedlivý hospodine, a všickni súdové tvoji jsú spravedliví a všecky cesty tvé sú milosrdné a pravost a súd. A již, hospodine muoj, pomni na mě a nemsti se nad mými hřiechy ani se rozpomínaj na má nedostatečná dávná dopuštění neb přátel {mých}marginální přípisek soudobou rukou, neb sme tebe poslušni nebyli v tvých svatých přikázaních, a protož dáni sme v roztržení[f]roztržení] rotrzeny a u vězení a v smrt a na bázen a v hanebné opakovánie všem národóm, mezi nimižto[g]nimižto] nimzto nás rosul i rozlúčil. A již, milý hospodine, velicí sú súdové tvoji, a již[18]již: giz sme učinili tvého přikázaní ani sme chodili před tebú v spravedlnosti. A již, hospodine, bože milý, podlé vóle učiň se mnú svú svatú milost, kaž přijéti v pokoj duši mú, neb mi již sluší lépe umřieti než živu býti.“ Zatiem téhož dne přihodilo se, že Sára, dci toho ctného muže, jenž[h]jenž] gen slovieše Raguel, v tom městě, jemužto dějí Rages, uslyšala, také od jedné z dievek otce svého proti sobě protivné slovo, jenž někdy bíše dána za sedem[19]sedem: ſedem mužóv, a kteréhož s ní položíchu, toho přída črt jménem Azmodeus udávieše. Z toho opakovánie