řek, opět sě k zemi sklonil a oni zatiem všichni ven mlčiece vyšli. Protož Ježíš sě nazved, k tej ženě propovědě a řka: „Nikte tebe neotsúdil, ženo?“ K tomu ona vecě: „Nikte, hospodine.“ K tomu Ježíš vecě jiej: „Ani já tebe otsúdím, jdi svú cěstú a viece neroď hřěšiti.“
Tehdy Ježíš poostal v chrámě a tu sě opět k němu licoměrníci sešli. K nimžto on promluvil a řka: „Já sem světlost světa. Ktož mne následuje, nechodí ve tmě, ale jmá světlost života věčného.“ K němužto licoměrníci řechu: „Ty sobě sám svědečstvie dáváš, a proto tvé svědečstvie nenie pravé.“ Jimžto Ježíš pověděl a řka: „Dávaji já svědečstvie sám o sobě, svědečstvie mé pravé jest, neb vědě, odkad sem přišel a kam jdu. Ale vy neviete, otkad sem přišel a kam jdu. Vy podlé tělesenstvie súdíte, a já nikoho nesúzi. Pakli já súzi, súd mój pravý jest, neb sám nejsem, ale já a ten, jenž mě jest poslán, otec. Ano u vašeho práva ustavení psáno jest, ež dvú člověkú svědečstvie pravé jest. Já sem, ješto svědečstvie dávaji sám o sobě a svědečstvie dává o mně, jenž mě poslal, otec.“ K němužto oni řechu: „A kde jest tvój otec?“ K tomu Ježíš otpovědě a řka: „Ani mne viete ani mého otcě. Neb byšte mě věděli, snad byšte i mého otcě věděli.“ Tato slova mluvil jest hospodin, učě v chrámě, a nikte sě jeho nechopil, neb ješče nebieše přišla hodina jeho. A opět k nim tudiež Ježíš promluvil a řka: „Kdy povýšíte syna člověčieho, tehda poznáte, ež sem já, a sám ot sebe nic nečini. Ale jakž jest mě otec naučil, to mluvím. A ten, jenž mě jest poslal, se mnú jest, neostavil mne
