přieběhy rozmyšlenie mají, tehda v tu hodinu na své hřiechy vzdychají, avšak sě proto hřiechóv neostavie, ani snažně dobrých skutkóv činie. A když do chrámu všel, přistúpili k němu kniežata kněžská a starosty lidské a řkúc: „Čí mocí tyto věci činíš? A kto jest tobě tu moc dal?“ K tomu jim Ježíš otpověděl: „A já vás také otieži jedné věci. Budete li mi uměti otpověděti, tehda já vám také povědě, čí to mocí činím. Tieži vás, křest Janóv, točíš svatého Jana, otkad jest byl, z nebes li, čili od člověčie moci.“ Tehda oni počechu mysliti sami v sobě a řkúc: „Diemy li z nebes, k tomu on nám die: Proč jste jemu tehda nevěřili? Pakli diemy člověčí mocí, strach náš jest lidské obcě.“ Nebo všickni mieniechu svatého Jana proroka. Proněžto jemu otpověděchu a řkúc: „Neviemy.“ K nimžto i on také vecě: „Ani já vám také povědě, čí mocí činím.“
Tehda tí zlí Židé na svéj mysli sě zlostiece, jich starosty i jich kniežata všemy činy toho hledáchu, kakž by přěd lidskú obcí Ježíše obvinili. Nalezli jednu ženu v cizoloství polapenú i přivedli ji přědeň tiem úmyslem, chtiec jeho v nie v čem popásti. Byl li by v čem otsúdil, řekli by: Nemilostivý jest. Pakli by ji omluvil, řekli by: Našeho zákona přěstupník jest. Tehdy Spasitel sě k zemi skloniv, počě prstem na zemi psáti. Kaké jest to bylo psanie, o tom staří mistři pravie, ež ktož na to písmo hlédal, ten všecky své hřiechy viděl. A v túž hodinu hospodin, jenž píšě, k zemi ničieše, opět sě vzhóru pozdvihl, k nim vecě: „Ktož z vás bez hřiecha jest, ten prvý na ni kamenem vrz.“ A to
