ktož lež mluví, sám svú řeč mluví, neb jest lhář i otec jeho, točíš lži. A já, ež vám pravdu pravi, nevěříte mi? Kto mě z vás bude tresktati z hřiecha? Mluvím li vám pravdu, proč mi nevěříte? Kto jest ot boha, slovo božie slyší. A protož vy neslyšíte, neb ot boha nejste.“
K tomu jemu otpověděli Židé a řkúc: „Však my dobřě viemy, ež jsi ty Samaritán a diábla v sobě jmáš.“ K tomu jim Ježíš otpověděl a řka: „Jáz diábla nejmám, ale ctím otcě mého, a vy jste mne nepoctili. A já mé cti nehledám, ale jest, kto bude hledati a súditi. Zajisté, zajisté pravi vám, ktož mé kázanie bude slyšeti, smrti neuzří na věky.“ K tomu Židé řechu: „To jsmy juž poznali, ež diábla jmáš, neb Abraham umřel jest i proroci, a ty pravíš, ktož mé kázanie bude chovati, smrti neokusí na věky. A zda ty jsi věcší otcě našeho Abrahama, an jest umřel, ano proroci zmrli jsú, co sám z sebe činíš?“ K tomu jim Ježíš otpovědě a řka: „Pochvaliji li já sebe sám, chvála má nic nenie, otec mój, ten mne pochvalije, jehožto vy pravíte, by váš buoh byl, a nepoznali ste jeho, ale sem znal jeho. Pakli řku, nevědě jeho, budu lhář k vám podobný, ale vědě, ež jeho kázanie chovaji. Abraham, otec váš, veselil sě jest, aby viděl den mój, točíš s radostí toho čakal, viděl jest i obradoval sě jest.“ Tehdy Židé k němu řechu: „Ješče pětidcát let nejmáš a dieš, by viděl Abrahama, jenž dávno umřel jest?“ K nimžto Ježíš vecě: „Zajisté, zajisté pravi vám, prvé než jest Abraham byl, až jsem já.“ V tu dobu Židé pochopili kamenie, chtiec naň lúčeti, ale Ježíš skryl sě i vyšel z chrámu.
