otpustiti a ke mně sě vrátiti, nebo, jakž sem tě porodila, nikda mi sě to nepřihodilo, bych bez tebe jedla neb spala, až toto nynie. A nevědě, kak mi sě jest to přihodilo, však to dobřě vieš, ež jsi ty jediná naděje má, vše dobré mé a bez tebe býti nemohu. Proši, zjev mi sě, ať tě naleznu a déle žalostiti nebudu.“ To mysléc i mluviec Matka božie, přěse vši tu noc plakala, a když usvetlo, tehda inhed z domu Matka božie s svatým Ozěpem ráno vyšedše, hledali jeho po rozličných miestech mezi známými i mezi rodinú, ptajíce sě na rozličných lidech, viděl li by kto, kam by sě jejie milý syn poděl. A toho dne jeho nenalezše, Matka božie jako sě do něho rozpáčivši, za obyčej plakáše.
Tehda nazajtřie třetí den do Jeruzalema sě vrátivše, nalezli jeho u božiem chrámě, an sedí prostřěd mistróv židovských, s nimi o svatém Písmě pomlúvaje a o to sě s nimi hádaje a jich tiežě i jim otpoviedaje. Tu jeho matka svatá zazřěvši, mile uzřěla a jako z žalostné bolesti sě ostrabivši, inhed klekla a bohu Otci, jenž ji ráčil utěšiti, poděkovala. A jakž jie zazřěl jejie milý syn Ježíš, tak inhed vstav, k ní šel. Jehožto ona mile přitulivši a jeho k sobě přitiskši a své líce k jeho svatému líci přičinivši, jako v tom otrapeném obradování sě zamlčevši, s ním sě tak držiec otěšováše, nic v tu hodinu s ním mluviti nemohúc pro veliké obradovánie. A potom po některéj hodině mile jemu v oči vzezřěvši, řekla: „Synu, i co s to nám učinil, tak teď já a tatík tvój s žalostivú bolestí hledali smy tebe!“ K nížto Ježíš vecě: „Co jest, ež jste mne hledali?“ Jakžto by řekl: Proč ste mne hledali? „A vědúc, ež v těch věcech, ješto mého otcě
