těšiechu, však sě ona nic na to neobrátila, ale tu všicku noc žalostivě plakala.
Tuto každý člověk znamenaj, když na koho buoh smutek neb žalost přěpustí, aby sě tomu nedivil, znamenaje, an svéj miléj matcě neotpustil, ale žalostný smutek trpěti přěpustil. Zatiem Matka božie té noci na svém pokoji poklekši, na modlitvu sě k bohu Otci otdala, takto v svéj žalosti mluvieci: „Ó, milý hospodine, všemohúcí Otče bože, pro tvé svaté milosrdie rač mě smutnú utěšiti, neb to jest tak tvého božstvie milostí libo bylo, aby mně, kakžkoli nedóstojnéj, dal syna svého, a toť sem jeho pochybila a nevědě kde, rač mi jeho vrátiti! Ó, všemohúcí otče, vezři na mój žalostivý smutek, nedaj mi déle po mém milém synu túžiti, neb sě v tom znaji, ežť sem jeho pro mú nesnažnost ztratila! A když jeho brzo nenaleznu, po něm dlúho živa býti moci nebudu.“ To Matka božie řekši, počě krutě plačíc, na svého milého syna mysléc, počě takto mluviti a řkúc: „Ó, synu mój přěmilý, kde jsi ty nynie, kak jest o tobě, u koho jsi noclehem? A zda jsi sě k uotci do nebes vrátil, neb jistě vědě, ež jsi buoh a pravý Syn boží, ale kak by to učinil, by mně prvé nepověděl, kam chceš jíti? Však jsem já tě urodila a tvým všemohúcím otcem tvú matkú vzvolena. A snad jsi někde jat, neb jsi dřéve královým Herodovým kázaním hledán, proněžto sem byla s tebú do Ejipta utekla. Ó, mój přěsrdečný synu, zjev mi to, kde jsi, ať k tobě přijdu, anebo sě ke mně vrať a otpusť mi tu vinu, ež jsem tebe zle střiehla, nebť sě toho viec nedopušči, bych tě tak s svú očí spustila. A zdali sem tě kak rozhněvala, mój synu milý, proněžto s sě na mě rozhněvav, ote mne s sě skryl, rač mi milostivě
