[65r]číslo strany rukopisuknížkách stalo, s nichž sem psal. A potom nedělnie od adventa až do devietníka. První neděli v advent[bt]advent] aewet takto řeč sě počíná.
Vzbuď moc svú a přiď! V tento čas pamatujem příštie na svět Syna božieho, k němuž jsú velikú žádost jměli Otci světí a rozličnými řečmi ukazovali jsú tu svú žádost. Onen voláše: I dokud, Hospodine, zapomínáš nás; rozpomeň sě na milosrdie své! Onen: É, by roztrhl nebesa a sstúpil! A onen, jemuž bieše Duchem svatým pověděno, ež uzří, dřéve než umře, spasitele, velikú toho žádost ukazováše řka: A dočekám liš toho, budeta liš dotud tráti oči moji a zde li mě nalezne? Až i tento prorok, jehož sem slovy řeč tuto počal, pravieše: Vzbuď moc svú a přiď! A kostel týmiž slovy počíná modlitvu, čakaje hodu narozenie Syna božieho, jako j’ byl přišel milostivě, aby zjednal spasenie naše řka: Vzbuď, Hospodine, moc svú a přiď, točíš i v naše srdce, abychom tvú obranú zaslúžili vyňati býti z nebezpečenstvie, ješto jde na ny pro naše hřiechy, a tvým vykúpením abychom spasenie došli!
Dvojím činem chtěl bych o tom slovci pomluviti, jímž jsem řeč počal řka[37]nečitelná marginální poznámka pozdější rukou: Vzbuď moc svú a přiď! Jedniem, ež žádost ukazují Otcóv svatých ku příští Syna božieho; druhým, jako by nás tiem slovem ponúkal Hospodin, abychom my, svú moc vzbudiec, k němu přišli. O prvém chtě řéci, vzpomenuch na tu řeč svatého Bernarta, ješto die: Styděti bychom sě za to jměli, ež nejsme tiem tak veseli, že j’ to nám již dáno, ješto j’ slíbeno bylo Otcóm svatým, jakož jsú oni velikú žádost jměli toho, aby ten slib byl dokonán. Ó, jistě skrze jich tak velikú žádost stalať se j’ i nám tak veliká věc, ež Bóh ráčil v člověčství našem k nám přijíti. I kto by směl pomysliti, kdyby toho nebyl zevil Hospodin svým prorokóm, by jelikož podlé našie hrubosti tak nepodobnú věc své velebnosti Bóh, pán všeho, chtěl učiniti pro člověka, hubenstvo naše na sě přijma, až i smrt hanebnú a těžkú na kříži,
