[64v]číslo strany rukopisuvnitřnie tvárnost vláští krásu odtud béře v tom někakém podobenství: jakož tvář tělesná projesní sě v utěšení, takež i duše, zahřejíc sě v boží milosti a projesniec v tom tak libém utěšení, bude krásná duchovní krású. Z toho s Bohem vláštieho ochotenstvie byla j’ tvář Mojžiešova také světlo, taký blesk vzala, ež nemohli naň zřieti bez přikrytie lid obecný. Protož ač ta ščastná chvilka byvši, i pomine toho tak zvláštieho v Boze utěšenie, ež tělo poddané porušení obtěžije duši, však ta slavnost a ta chvála duši vzdy ostane, ješto j’ tu vzala, leč by hřiech smrtelný umrtvil duši. Ale ožila li by duše z hřiechu toho, opět by svú slavnost jměla jako i dřéve. Anižť jest div, ežť ta chvála a slavnost vzdy ostane v duši, ač ono navštievenie božie i pomine. Ano ktož učiní hřiech smrtelný, ten účinek mine, ale vina a to šeředstvie v duši, ješto j’ jí přišlo účinkem hřiecha, nemine, donidž jie oheň pokánie neb božie milosti aneb čistce onoho světa neočistí. A když jest hřiech té moci, ež, ač ten skutek mine, v němž hřiech byl, však nemine v duši ta šeřednost, ješto j’ jí přišla skrze účinek tohoto hřiechu: tehdyť jest ovšem silnějí dar také božie milosti. Die svatý Pavel: Kdyžť jest hřiech tak silen, velím viece tak veliká božie milost. Toť miení svatý Bernart řka: Když kto boží milostí jsa zapojen, svú myslí sebe až zapomena, vešken vstane a vejde v Bóh, tak, ež Boha sě přidrže, jeden s ním duch bude, blaženým jej řkú a svatým, komuž něco takového v tomto smrtelném životu někdy, anebo jednú, a tož ač i v popadky v malítkú chvilku jako v mketnutí zkusiti j’ dáno. Aj, ežť die, ež jej skrze jedinké to pochutnánie neb té božie milosti mketnutie v srdci viec jej die blaženým! Neb skrze to viec ostane duši slavnost a chvála. Pomoziž i nám hubeným té své milosti, Hospodine! Amen.