to[111v]číslo strany rukopisumu dvoru vrchniemu andělskému vizte, aby byli připsáni.
A slovo božie, ješto uchem slyšíte, myslí sdržte! Slovo božie jest pokrm mysli, a jako by pokrm přijatý byl z žaludka vyvrácen, když to, co j’ kto slyšal, neschová u paměti jako v žaludku. Ale ktož pokrmu nemóž schovati, k toho životu nenie čáky. Protož strachujte sě nebezpečenstvie věčné smrti, ač pokrm svatého napomínanie béřete, ale slov života, točíš pokrmu spravedlnosti, v paměti svéj nezachováte! Aj, všeť míjie, cožkoli činíte, a k najposlednějšiemu dni súdnému beze všeho pomeškáníčka na však den leč chtiec, leč nechtiec ústavně běžíme. Pročež tedy milujem, jehož ostati máme; proč sě v tom obmeškáváme, k němuž nám jest vzdy přijíti? Pomněte, bratřie, žeť jest řečeno: Ktož má uši k slyšení, slyš! Jměliť jsú uši tělesnie všichni, ktož tu stáchu, ale tiem jest ukázal, že j’ netolik tělesnú uší potřebie, ale také u srdečnú. A protož vizte, aby tu řeč, ješto slyšíte tělesným uchem, slyšeli také i srdečním! Vizte, ať by siemě nepadlo podlé cěsty, ať zlý duch nepříde a s pamětí slova božieho nevzdvihne! Vizte, ať skalná země semene nevezme a užitka skutkóv dobrých byť bez kořenie sstálosti v dobrém nenechala. Mnohýmť sě líbí, ješto slyšie, myslé počátek skutkóv dobrých, ale inhed, jakž jim počne někakým protivenstvím těžko býti, ostanú toho dobrého, což počeli biechu. Neb skalná země nejměla vláhy, ješto j’ toho, což z nie vzešlo dobrého, k užitku ustavné sstálosti nedovedla. Mnozí, když slovo božie protiv lakomstvu slyšie, sami lakomstvo vzhyzdie, vzchválé netbánie na věci zdejšie. Ale inhed, jakž uzří mysl, jehož žádá, zapomene toho, co j’ chválila. Mnozí, když slovo božie slyšie protiv
