v kráse takové neb v lepotě, to oblibovánie jest již smilstvo; již sě mysl s tiem jako objímá. Avšak dvé jest většie nežli jedno. Smilstvoť jest smíliti sobě něčie tělo pro krásu jeho neb lepotu neb přípravu a v tom dlúhú líbost jmieti. Smilstvoť jest připravovati sě na to, aby sě v tom slíbil jiných očima. Smilstvoť jest i samému v takových přípravách kochati sě. Pakli co viece bude k tomu, a tiem hóře. A protož ve všech takových věcech slušie každému podlé stavu jeho skrovnu býti a strach boží nad sebú jmieti, a co j’ přieliš, obřezati. Neb čím jest kto pílnějí těch znamení hrdého srdce neb smilného, tiem sě v srdci jeho ten zlý kořen rozmáhá viece; a opět čím silnější kořen smilstva neb pýchy, viece bude pílen té přípravy. A tak bude vší snažností marnú věc pracovati, hledaje lidské pochvaly, netbaje, co potom bude. A kohož lidé pochválé a Bóh jej hyzdí, neobránie lidé jeho, když jej Bóh súditi bude.
Jistě nenecháť súd boží té nepravosti bez pokuty, ktož bude nakládal na takú marnost, velikú snažnost obrátiv na to a vší myslí ulnuv k tomu. Nalezneť takú přielišnost hodná pokuta. Nechciť mlčeti, coť mluví prorok Izaiáš o takových přielišnostech hrdých myslí nebo smilných. Dieť v třetí svých knih kapitole: Přídeť k súdu Hospodin s staršími lidu svého a bude kárati muže, ež jsú nad sebú ženským myslem panovati a dětiným […]text doplněný editorem pro něž mlazší vzrechnie proti starším a neurozený proti urozenému. To ovšem tak vyjde súdem božím v mukách, ež budú jedni rechtniti protiv druhým, ež jsú byli sobě příčina na světě takých přielišných příprav v hrdosti. Neb když mužie stanú po takových přielišných přípravách, nad svú moc na ty marnosti nakládajíc, zdali nad nimi ženské mysli a dětiné nepanují? Neb to j’ zvláště ženský obyčej podlé přirozenie již porušeného, ež v takých marnostech žádají chvály, jako liška lsti a lev vítězstva neb oblovenie. Ale před Bohem proto nebude omluvy té sě mysli marné přemoci dáti. Neb na to j’ Bóh dal člověku rozum, aby sě
