počtu svých hřiechóv. Ani snad mysli k tomu přiložíme, bychom jich těžkost převážkali. A kto to móž vplně shodnúti, co pohýříme skrze oči, skrze sluch i skrze jiné tělesné čichy? Co v hrdosti mysli, v závisti, v hněvě, v túžebnosti rozlenějíc, v lakomstvu, v pazludnéj lakotě, v smilstvie, v rozpuščeném veselí a v marném Boha pozapomínajíc, neplniec jeho přikázaní, nestřěhúc sě zápovědí, v jiných hřiechu pochvalijíc a někdy ponuknúc k hřiechu. A tak i v mysli i v řěči i v skutciech jsme plni hřiechóv.
Ale ať množstvie těch rozličných hřiechóv rozdělí na čtyři strany, aby snáze bylo sě na ně rozmysliti: najprv hřešíme, rozličně zlé činiece; druhé dobré obmeškávajíce; třetie dobré činiece; a čtvrté, když zlého necháme. Poslyšte o každém z toho čtvera, aby poznajíc sě hřiešnými, snažnějie volali srdcem: Smiluj sě nad námi, Hospodine!, a pílnějšé zpovědi byli a milejie postnie snesli utrpenie! Protož znamenajme, v kakém jsme nebezpečenství v životě tomto, kak nám jest pílně božieho třěba smilovánie, poňavadž hýříme a hřěšíme nejen tehdy, když zlé činíme, ale dobré obmeškajíc a druhdy dobré činiec, aneb když zlého necháme. Ež mnoho hýříme zlé činiece, móžem na svatých zřiec řěči znamenati, coť oni dějí o svých hřiešiech. Die David: Obklíčilo mě zlé, jemuž nenie počta. A opět die jiný, ješto j’ milosti zaslúžil: Hřěšil sem nad číslo mořského piesku. I die k tomu svatý Bernart: Kak to zečtu, co j’ nad počet? A čehož nemohu zčísti, kak za to učiním dosti, ano pravda nutí až do poslednieho ortu dluh zaplatiti? Protož s prorokem volati musíme: Nevstupuj s svým sluhú v súd, Hospodine! Ižádnýť člověk nebude spravedlen, jen což skrze tě, budú li tebú hřieši jemu odpuštěni. A kto vše počte, kolikem činy hrdosti, pýchú,
