vzhóru, dobuď sobě dobrého rúcha, užívaj toho, což před sebú vidíš, choď v róžěném věnci, donidžť róžě neoprchne! Páté podštívá nás tělo naše, žádaje sobě libých věcí, chtě v každéj líbosti útěchu jmieti a jako řka: É, nechť neminu i jedné lúky, na níž bych útěchy nepojmělo v svém rozpuščení! To j’ nám pověděl svatý Pavel, i sami to pohřiechu čijem v sobě, ež tělo žádá protiv duchu. O tom pokušení die svatý Bernart: Sami nosíme své osídlo, všudy svého nepřietele chováme s sebú. Mienímť tělo, ješto j’ v hřiechu počato, urozeno i odchováno. Velikéť jest nebezpečenstvie a těžký boj protiv nepřieteli domáciemu, a najviece ež my, točíš jelikož podlé duše, jsme příchozí zde, ne v svém kraji, a ten náš nepřietel v svém bydlí kraji a doma jest jemu. Šesté sám bývá člověk protiv sobě, když jej přemáhati bude pokušenie a bude jako točiti myslí, povoliti li či nechati. O tomť die svatý Bernart: Taký jest popúdce ku padání sám svój člověk, ež nenie, by sě co bál jiného, ač sám svéj rucě vzbrání, zlé sobě učiniti. Rukúť miením povolenie; jedné to vzdrž, i jednoť neuškodí pokušenie! Sedmé máme pokušenie v dobrých činech, ež z porušeného již přirozenie nenie nám lahodno, ale pracno činiti dobře, jen ač kto v obyčej sobě uvede činy dobré a oblehčí je jemu silná milost. Ale sprva hrozno j’ sě o dobré činy ohroziti a kakýs strach, zdali by počna i nestatčil! O tomť die Písmo: Ježekť jest pod prahem, a lev na cěstě, točíš: ostro j’ počieti a počnúc strach veliké prácě. A tak vidíš, kakť nás jest se všech stran oblehlo pokušenie, ež móžem ono slovo z žaltáře u pravdě řéci: Obklíčilo j’ mě zlé, jemuž nenie počta.
Znamenajž i druhé také, o němž sem řekl řéci něco: kterým činem přemoci j’ ta pokušenie. Ale
