[11r]číslo strany rukopisuvoleného krále českého, pohnul se hněvem churfürst saský. Vyslal veliký počet lidu válečného do Čech a vůdci jejich jménem Arnheim poručil nejen vojsko Ferdinandové, ale i města a vesnice páliti a hubiti. Vůdce ten přitáhel k Poděbradům a se tu, kde nyní za mostem koželuhna stojí, ošancoval. A když nejprve město a všecky obyvatele vyrabovati nechal, poručil s těch míst ohnivé koule na město házeti a jej tak docela vypálit, což se stalo času jarního v roku 1622. A tak zapsáno jest, že kromě zámku celé město od vinic a pod faru neb děkanství plamenem kleslo. Kostel toliko a při něm od Anny Milerové v roku 1610 postavená dřevěná zvonice obstály, jakož i taky dvůr Rybovský, kde nyní pan Kulich, dvůr rybáře Nechňapy, kde nyní Franz Turinský, v celosti pozůstaly. Kněz evandělický Václav Schindler, zkrze ten pád ohně jsa nešťastný, odtud odešel.
Zde[an]Zde] De podotknuto jest v knihách zámeckých, že ty nepřátelé kasu v zámku zloupili a některé knihy potrhali. Také v domě radním nacházejí se některé pohořelé kusy s téhož ohně vyterchaných kněh, kdež takto zapsáno stojí: „Měštka paní Kateřina radila[ao]radila] vadila se s Janem Maršlerem v domě obecným zkrze okno, proč knihy z ohně nevynáší. A on jí řekl, že když všecko ostatní hoří, aby také hořely“. A protož jest tu velmi málo starých pamětí.
§ 21.
V té tedy největší těškosti Poděbrad, když měšťané sem tam jak po lesích, tak vesnicích s manželkami a dítkami rozprchané se do jejich spálenišťat sotva scházeti začali, a nemajíc příbytkův, ve sklepích na vlchkých cihlách
