vě[7v]číslo strany rukopisuka mladého,
ostavi knězem Vratislava, bratra svého.
Ten pojě ženu z Stodor, dceru z krajě českého,
tej diechu Drahomíř z krajě žatečského.
Ta knieni pohanka bieše,
dva syny velmi krásná jmieše.
Stařějšiemu diechu Boleslav
a mlazšiemu Václav.
Ten tiché nravy jmieše,
pro něž všěm míl bieše.
Protož jej po otci knězem zvolichu
a Boleslava Boleslavem otdělichu.
Ale že ješče kněz Václav mlád bieše
a země opraviti nemožieše,
poručichu jej svatéj Lidmile,
bohu i všěm lidem miléj.
Ta jest byla žena Bořivojova
a hrabinka ze Pšova.
Jemuž tehdy Pšov diechu,
témuž pak Mělník vzděchu.
Neb přěd Mělníkem hrad bieše,
ten sobě
Pšovka dieše.
Knieni Lidmile Drahomíř závidieše,
nebo sama vlásti chtieše.
Ta pozva Tumna a Komoně,
slíbi jima střiebro a koně,
aby ji Lidmily zbavili
a tajně ji zadávili.
K niej[p]niej] knyezy sě chtiece přislúžiti,
slíbišta to učiniti.
Ot svaté Lidmily, prvé křesťanky
Svatá Lidmila knězem vladieše
a dvorem v Tetíně sedieše.
A pro to, že svatá Lidmila
mnohým lidem byla míla,
jedny křesťanské děti
všicku tu řěč dachu jéj věděti,
co Drahomíř umluvila,
co li sta ta dva slíbila.
Znamenavši svatá knieni,
co jiej zlá nevěsta miení,
jě sě k smrti připrávěti,
prvé sirotkóm služby poplatiti.
Když v náboženství přěbýváše
a smrti dobrovolně ždáše,
Tumna a Komoň přijědesta
a přěd dvorem seděsta.
Knieni vědúc, že ji chceta zabiti,
káza jima přěd sě jíti.
Na své nevěsty zdravie vztáza
a její potřěbu jima dáti káza.
Toho dne jě [sě]text doplněný editorem zpoviedati
a smrti nábožně čakati.
Té noci ta zlá komňatu na knieni vyrazista
a tu svatú knieni závojem zadávista.
Tak ta pohany čertu sě dostasta
a svatú Lidmilu k bohu poslasta.
O svatého Václava mateři
Drahomíř sě v syna uváza
a na kmetech práva potáza,
komu by bylo zemi oprávěti,
doňadž by kněz nemohl sobě rady dáti.
Když sě kmetie potázachu
a jiej to za právo dachu,
aby svého syna chovala
a dotud zemi opravovala,
doňadž by kněz svých let nedošel
a jeho pravý smysl neprošel,
Drahomíř jě sě pohanstva ploditi
a všecko křesťanstvo z země puditi.
A kdež žáka nebo křesťana přěmožieše,
živu jemu nelzě býti bieše.
K tomu ji jejie zlob připudi,
že pohany na křesťanstvo vzbudi[q]vzbudi] wzwbudy.
Prostřěd Prahy taký boj vzěchu,
až krvaví potoci tečiechu.
S obú stranú mnoho zbitých ležieše
a ona to ráda vidieše
řkúc: „Na tom přěji smrti mým pohanóm,
aby sě umenšilo moci křesťanóm.“
Když kněz Václav k letóm přijide,
z své mateře moci vynide.
vecě: „Matko, sedi na svém věně,
ke mněť slušie země opravenie!“
I jě sě země oprávěti
a domy božie káza otvářěti.
Žákovstvo v zemi navráti,
jež bieše vypudila jeho máti.
Boží čest v zemi plodieše,
