jeho i od naděje odraziti, vece k němu slovy tichými: „Milosti tvé oběti v této mieře ani přijímám, ani pohrdám, nebť nenie srdce mé tak spuosobeno, bychť mohla jinak odpověděti.“ A uslyšav ta slova Diomedes, by velmi vesel, neb srozumě na ní, že nenie zbaven ovšem dobré naděje. A protož provázieše ji k otci jejiemu.
A když měla Briseida ssiesti s koně, Diomedes ssadi ji sám s koně a tu jednu její rukavičku tajně ukrade. Ale ona to čijíc, přezří ten krádež svému milovníku. A tu Kalkas biskup proti své dceři v hluku Řekuov vyjide a veselú tváří ji přivíta a do svého stanu ji uvede. A Diomedes jie požehnav odjide, jsa milostí Briseidy náramně zapálen. Pak Briseida, sediec sama s otcem v stanu, tvrdě s ním poče mluviti s velikým pláčem a řkúci: „Kterak, otče najmilejší, zbláznivěl jest úmysl tvój, kterýžto tak velikú slovútností navykl bujeti a kvísti mezi lidmi, že ty, jenž jsi mezi Trojánskými velebný a vyzdvižený, jsa učiněn jako pán mezi nimi, zbožím hojným a dědinami rozmocněný, již s pak učiněn jich zrádcí. Své jsi zapřel vlasti, poběhl si přátel svých i známých, jichžto měl si věrný býti přietel, zprávce, rádce i obránce statečný, a již jsi sobě zvolil býti vypověděncem v potupě a v chudobě a přivinul si se k nepřátelóm a vrahóm vlasti své přirozené i všech svých přátel i známých. Ó, kterak velikú hanbu a pohaněnie ot nich a od těch trpíš, kteříž jsú tě dřieve v slávě a ve cti měli! Nikdyť tak veliké hanby ohavné nebude setřěna špína s tebe, když jsi jí dalece zkálen. A zdali mníš, byť na tom dosti bylo lidském uhanění? Ale i po smrti musíš za to v peklech muky hořké trpěti. Protož bylo by tobě i nám lépe zvoliti miesto někde na púšti k našemu obývaní nežli bydleti mezi známými v takém nářku hanebném. Zdali mníš, byť Řekové za věrného tě sobě jměli, jenž tvé přirozené vlasti zjevně nevěrní sú. Zajisté zklamalyť jsú tě Apolovy křivé odpovědi, od něhožto pravíš, že s měl přikázanie, aby bydla svých otcuov opustil. Jistě nebyli jest to buoh Apolo, ale obluda pekelná, od niež s přijal tyto odpovědi klamavé.“ A to Briseida mluvieci, velmi plakala i kvielila, jížto Kalkas biskup krátkými slovy odpovědě řka: „Ó, milá dci, zda mníš, by hodno bylo a bezpečno rozkázaním bohuov pohrdati a v tom jim nesvoliti, v kterémžto mohu býti zachován od ukrutné smrti; a ovšem já, biskup, jenž všem radím k bohóm mieti poslušenstvie, zdali sám jich poslúchati nebudu? Viem to v jistotě, že tato válka dlúho trvati nebude a že město Troje v krátkém času bude
