[155] pakli nenie, ale kaše.

Toť jest vše útěcha naše,

žeť jí[g]jí] gie ukydá druh druha

a tudy nás mine túha.

Někdy sě vladař v mě vpeří

[160] a mě svú holí udeří

v pleci nebo v hlavu ranú[h]ranú] rany.

Inhed já odběhnu v stranu,

tohoť nikakž nenechaji,

od mateřeť mu nalaji;

[165] kromě leč by byla leč [by]text doplněný editorem byla hlucha,

tožť jiej nepovzní u ucha.

Když pak bude po večeři,

což nás koli dvorské sběři,

béřemy se dolóv s hradu

[170] a netrpiece v ničemž hladu.

Ale vy, žáci nebožátka!

Ach, že vás jest vaše matka

těžcě nosivši v životě

přirodila k takéj psotě!

[175] Já sě tomu velmi divi,

že ste jedno bitím živi.

Však vás za obyčěj tepú,

jednak burcují, jednak svlekú,

vymyšlujíc muky nové,

[180] o vy kaziec metly břězové.“

Netaže toho dořieci,

žák sě chtieše hněvy stéci

a řka: „Vy, podkoní hubení,

však ste vy tak zahubeni!

[185] U vás jsú zakrsaly kosti,

pro psotu nemohúc rósti.

Kdyžs mne nechtěl[i]nechtěl] nechtie zbaviti,

již chci z knih o tom praviti,

což já o vás psáno mám.

[190] Když jeden jěl cěstú sám,

hodného pacholka ptaje,

podkonie sobě nemaje,

tuť sě jemu črt pokázal;

inhed mu sě přikázal

[195] i slúžil mu k jeho vóli.

Což jedno rozkázal koli,

v tom nikdy nebyl rozpačen,

avšak často za vrch vláčen.

To on všecko trpěl míle

[200] až právě[j]právě] praw do jedné chvíle,

když sě tak povětřie zrudi,

hroznú slotu s deščem zbudi,

o němž jest strach pověděti.

Ščastný, ktož mohl useděti

[205] toho nečasu pod střěchú.

Črtu nebieše do smiechu,

ano s něho šaty berú,

kuklu i plášč s hrdla derú

podlé obyčeje i práva,

[210] jako sě i dnes třěpačkám stává.

Opět vše téhož času

slunce pokáza svú krásu,

pusti svój poprslek jasný;

by čas horký, velmi krásný.

[215] Tuž panoše každý zvlášče

pacholku podává plášče

a plášč mokr a pln dešče!

Tuť sě tepruv črtu stešče,

i zěvi se pánu svému

[220] a takto povědě jemu:

‚Tutoť mého bydla nenie,

beruť, pane, odpuščenie.

Jižť sem dobře vzkusil toho,

žeť mají zlého bydla mnoho

[225] třepačky; kudyž sě obrátie,

vždycky v psotě chvíli krátie.‘

Viece mluviti nerodě,

inhed sě kamosi podě.

Vyprnu sě jim všem z očí,

[230] jedne že sě vicher zatoči. –

Čím ty sě pak chceš chlubiti?

Vidíš, že črt nechtěl třepačkú býti.

Toť jest dosti znamenie,