[13v]číslo strany rukopisu[D1v]číslo strany tiskukterak je muže svého sklamala, ty dvě jí na tom pochválily, že je dobře dovedla. Potom druhá, ješto se jí prstýnek líbil, myslila, aby se[cu]se] gſe jí dostal. I když její muž přijel z úratou, řekl jest: „Ženo, daj chutně jísti.“ Žena mu vece: „Ó, milý muži, děkuj milému Bohu, žes doma nebyl. Byli zde u nás jacís kardinálové a proboštové, chtěv, aby byl arcibiskupem!“ Muž vece: „Toť je podobné, a já neumím latině žádného slova.“ A řekla žena: „Pravie, že když oblečeš se v to arcibiskupský rúcho a vezmeš knihy, že v tebe stúpí Duch svatý, budeš toliko uměti, jako kto z nich.“ A byl jest nedaleko odtad klášter a v tom klášteře opat, a ona uprosila prvý u něho korunu, berlu, rukavičky a prsteny. A tak dlúho, kdy se o to hádali: „Muži, již vidím, že mi nevěříš, poď do komory.“ Když muž vešel do komory, žena mu truhlu odevřela a korunu, berlu, rukavičky, prsteny ukázala, muž se tomu divil řka: „Milý Bože, jak sem živ, nebyl sem ve škole a latině nic neumiem, a mám býti arcibiskupem, divná věc.“ Žena k němu: „Milý muži, neprotiv se tomu, snad skrze tebe muož se mnoho dobrého státi v této zemi a skrze tvuoj úřad, byť takoví lidé učení toho neznali, tebe by o to nikdá nestarali.“ Vece muž: „Jáť nedbám, ale budu jím.“ A vzev na se ty aparáty (a již na jídlo byl zapomněl) i šel do jizby, a tu seděl, otevřev knihy, nad nimi čekaje Ducha svatého. Tehdy žena běžela k sousedám a pověděla jim potají, kterak je sklamala muže svého, ty sú ji pochválily nad první. Potom třetie, když její muž přijel z úratú, kázal sobě dáti jísti, a žena k němu: „Ale milý muži, co ještě chceš jísti?“ Muž k ní: „A což nenie čas, a já dnes pod čtyři kbelce zůral, pak abych ještě nejedl, mně se zdá, že by byl čas jísti.“ Žena k němu: „Ó, muoj milý muži, tobě se tak zdá jako ve snách, že si na světě, že děláš a žeť se chce jísti, ty věci všecky vidíš v uotrapách, ale nic z toho nenie, neb si dávno umrlý.“ Muž k ní: „Mám býti umrlý, tepruov přijev z uoratou?“ Žena řekla: „Již sem já tobě pověděla, že si umrlý, ale vidím, že mi málo věříš.“ „Milá ženo, uchovaj Buoh, abych nechtěl věřiti, a ty se mnú po všecky časy byla věrná, jak sem s tebú. A protož na to nemáš mysliti, ať bych nechtěl věřiti, Buoh toho nedaj. Protož již já tobě věřím. Než toto mi, má milá ženo, velmi divno, že sem dnes zuoral s pacholkem svým pode čtyři kbelce, a mám býti umrlý.“ Žena mu: „Nu, poněvaž nevěříš,