[215] „Ó mój [79r]číslo strany rukopisupřězmiľutkný[g]přězmiľutkný] pziezmilutknẏ synu,
kterú máš tak těžkú vinu,
že tirpíš tak hrozné rány,
až z tiśúc miest na všě strany
krev sě z tvého těla točí?
[220] To vidíta moji oči!
Ó mé přězmiľutkné dietě,
cos zavinil na tom světě?
Tvoji přěmiléj ručičcě,
jimižs[h]jimižs] ẏmizſ nejednú mně, matičcě,
[225] podával přěmilostivě,
v kacie jě viźu odivě,
jimažs mi dal požehnánie
nad všěcky panny hi panie?
Ó mój synu, cos zavinil,
[230] co lis komu kdy učinil,
že tvé nožičky přěsvaté
viźu tak na křížu spaté,
jež sem často pěstovala,
když sem [tě]text doplněný editorem mladým chovala!
[235] Ó mój synáčku žádúcí,
cos zavinil, kvietku stkvúcí[i]stkvúcí] czi?
Tvój život, jenž som nosila
a na svět jej porodila,
jehlú, vřetenem robila
[240] na tě, jako matka milá;
to tak viźu obnaženo
a na křížu roztaženo!
Ó mój žádúcí synáčku,
přězmiľutkný jedinnáčku,
[245] ústka tvá, jež sem krmila
svými prsmi, z mládi byla,
kak sú zhořala bez syti,
až juž volíš a chtě píti,
a já nejsem v takéj moci,
[250] bychť mohla as tiem pomoci,
kropétka vody podati;
toho mi nelzě dostáti!
Ó synáčku mój vybraný,
jenž mi samým bohem daný,
[255] zraky tvá, jež vše vidíta,
tak v čirvenosti stojíta,
jimažs často hlédal na mě,
na svú matku, milujě mě;
toť jě viźu sě rdějúce
[260] a z nich mnoho slez hořkých jdúce.“
Mohlať řéci těmi slovy,
jakž svědčie Knihy královy:
„Ach, by mi to mohl kto dáti,
že by sě to mohlo státi,
[265] že bych já za tě umřěla
a tě zproščena[j]zproščena] zp(ro)ſtczena viděla!“
Neb při niej taký smutek byl,
až jiej život žáden nebyl.
To Jezus praví neskrytě
[270] všemu ľudu otvořitě:
„Slunce s zeḿú, to mne žělé,
mé prácě hi muky velé,
kromě člověka jedinného,
jenž ke mně sirdcě tvirdého;
[275] ten mých ran vždy ponovuje
svými hřiechy, jež miluje,
a ten mne juž nechce znáti,
když nechce hřiechóv ostati.“
