pro jehož [78 bis r]číslo strany rukopisuby otec vinu
[75] byl prorazen a jat silně
a zlú smirťú zabit vilně
hi byl nesen ku pochraně,
při ňemž nikte ob obě straně,
jedno matka přěsmúcená,
[80] ot všěch přátel otlúčená,
pěstma své pirsi tepúci,
vlasy s hlavicě rujúci,
rucě silně sbíjejúci,
přěhořkým pláčem plačúci,
[85] sama šla po synáčku svém,
po milém, juž po umirlém.
Ach, toť by byly zlé děti,
by to chtěly zasě dieti,
by za mirtvým otcem v stáňú
[90] nešly podlé jeho za ňú,
za matkú přěmilostivú
a tak smúcenú ot divu,
sirdečným pláčem klíčúce,
svého otčíka pyčúce
[95] a jeho matku v truchlosti
těšiec, plnú všie milosti.
A juž máme zvěsté číslo,
jež nám všěm přěd oči přišlo;
což dávno prorokováno,
[100] to j’ nám jako v rucě dáno:
Otec náš Jezus, Marie syn,
jenž byl čist i prázden všěch vin,
pro tě nevinnú smrt přijal
a chtě, by tě diáblu otjal,
[105] jemužs byl jistě osoben,
pirvním člověkem poroben.
Proto nám po všěcky časy
pykati smutnými hlasy
jeho smirti přěnevinné,
[110] juž je přijal za ny, vinné,
a žělejúc přielišného
smutka matky milé jeho.
Trojú bolest silnú měla,
juž příšťú k sobě věděla:
[115] veliká, věčšie, najvěčšie,
jež nic huoře než smrt přědšie;
tu jie zvěstú jměla ona
ot svatého Simeona,
jenž to svatým duchem věděl
[120] a tak byl jí řka pověděl:
„Meč ostrý na obě straně
projde, tvú dušicu[d]dušicu] duſſyucziu raně.“
Velikú by bolest měla
každá matka, by viděla
[125] svého synáčka milého
na smrt súdiec nevinného,
jakž sám král nebeský svědčí
svatým Janem v téjto řěči,
jenž j’ čtvirtý evanjelista,
[130] dokládám sě jeho lista:
„Kdyšto jej přěd súd vediechu,
plni zlosti všickni biechu,
silný jím smiech pobíjiechu,
jako lotra obidiechu.“
[135] Tdy jeden židovský sluha,
vstúpě přědeň mimo druha,
da jemu rukú po líci,
až bezmál nepade nicí.
Jezus povědě pokorně
[140] řka: „Svědčil li sem nesterně[e]nesterně] neſtornie
svědečstvie křivými činy,
msti nade mnú podlé viny.“
Jako by řekl: „Ó člověče,
proč mě tako tepeš?“ breče,
[145] „A já [78 bis v]číslo strany rukopisutobě nezavinil
