[145] „A já [78 bis v]číslo strany rukopisutobě nezavinil
ni kdy co zlého učinil.“
Tdy j’ velikú bolest měla
matka, když jest to viděla.
Druhú měla věčšú bolest,
[150] když vzvědě o něm takú lest
do židovstva nevěrného,
jimž byl dal mnoho dobrého,
že jsú ve všem rozkoš měli,
v čemž sú jedno sami chtěli;
[155] zeḿu mlékem, stirďú tekutú
i vším sbožím ščedřě sutú.
Tehdy v tom velikém ryku,
viec ve sto hlasóv křikú,
volajúce bez přěstánie
[160] řkúc: „Dóstojen ukřižovánie,
an i našu vieru viní
a božím sě synem činí;
potupmy zlořečeného,
zabiúc mezi zlými zlého.“
[165] Tuť zlý skutek učinichu,
mezi jej lotry na kříž vzbichu.
Ach, kako j’ to bolest byla,
kdyžto jeho matka milá,
tu žalost vidúc, při něm stála,
[170] div že j’ v ní dušě ostala;
Jezus o tom sám vyprávie,
jehož nám David ponávie:
„Znamenach, s pravicě stojě,
vida prosrěd nepokojě,
[175] však nemohl ten člověk státi,
jenžto by mě chtěl poznati.“
Třetie bolest svirchovaná,
jež jiej byla oběcaná,
jéž nemohla věčšie mieti,
[180] kromě nežli smrt podjieti:
Synáčka najmilejšieho,
všeho světa najkraššieho,
přěd jejie očima křivě
zabili, nemilostivě
[185] potom kopím bok proklali
a tak jeho smrti dali,
z jehož boka ta krev tekla,
júž ny vykúpil ot pekla.
S týmž pramenem voda plula,
[190] jež všě křěsťany oplula;
jú své hřiechy omývámy,
v niež na krstě znamenie mámy.
Maria, když při tom bieše,
žádné útěchy nejmieše,
[195] jedno žalost a pykánie
mějieše vždy bez přěstánie,
hi tvrdá v ní dušě byla,
že j’ hořem nevystúpila.
O tom Jezus v sloviech téhož
[200] praví proroka dřevniehož:
„Mé sirdéčko nestatenstvie
dočekalo[f]dočekalo] docziekalo a hubenstvie
trpělo, v tom smutném čěsě
nebyl, mne živ kto utěšě.“
[205] Co Maria tehdy zděla,
když takú žalost viděla?
Plačúc podlé křížě stáše
a na synáčka hlédáše
jakž na beránka tichého
[210] a dušička juž jde z něho.
Mohla jest to dobřě řéci
podlé ctného písma řěči,
jakž svatý Anzelm vyprávie,
jenž byl věrný kaplan jejie:
[215] „Ó mój [79r]číslo strany rukopisupřězmiľutkný[g]přězmiľutkný] pziezmilutknẏ synu,
