[162]číslo strany rukopisuslovní zásoby: pozorujeme to na slovech jako buřič, rebel, jejichž historii charakterizuje přesun z kontextů výlučně záporně hodnotících do kontextů s hodnocením kladným (typu rád se spojuji s poddanými proti pánům; jsem rebel Durych / PS). Mravnímu přehodnocování takto podléhají nejen názvy jevů dosud hodnocených záporně (jako paličák ‚tvrdohlavý, umíněný, svéhlavý člověk‘ PS), ale i názvy hodnocení kladného (jako idyla ‚život prostý, klidný, plný blaženosti‘ PS nebo líbivost ‚vlastnost toho, co se líbí‘ PS); vhodný příklad nám zde poskytují tato slova Fr. Halase určená mládeži: Nenáviďte idylu, napadejte ji v jejích úkrytech a ve všech jejích formách … Vystupujte vždycky proti líbivosti a lacinosti. Buďte spíše paličáci než kejvalové a sbírejte všechny síly k charakteru, který je podmínkou příkladu (Repertoár malé scény 1965/IV, 39).

(34) Shrnutí. — Podobně jako mezi psychickými faktory lexikálního vývoje zaujímá význačné postavení vývoj myšlení, tak zase mezi činiteli mimojazykovými (vnějšími) dominuje vývoj společnosti. Zejména na kulturním a politickém vývoji daného jazykového společenství záleží, do jaké míry samo vytvoří nové skutečnosti (věci, instituce, vztahy apod.), jejichž pojmenováním obohacuje svou slovní zásobu, a jak se po stránce lexikální vyrovnává s novými skutečnostmi, které poznává u svých sousedů nebo vůbec cizím prostřednictvím (30). Těsné sepětí lexikálního vývoje češtiny s naší národní historií vidíme tam, kde kulturní a politická situace národní společnosti vytváří vhodné podmínky pro přejímání cizích lexikálních prvků k pojmenování nové skutečnosti (30.1), viz např. příliv ruských slov v posledních desetiletích (30.11) nebo přejímání německých slov do běžně mluvené češtiny a překládání německých výrazů ve spisovném jazyce českém v 16. a 17. století (30.12), a také tam, kde je historií podobně dán zase předpoklad k uvědomělému zavádění nových slov českých, nepřejatých z jazyka sousedů (30.3): v lexikálním vývoji češtiny se tímto postupem vyrovnává historicky podmíněný rozdíl mezi jazykem běžně mluveným a jazykem spisovným (viz např. jazykově vzdělavatelskou činnost mistra J. Husa, 30.32, nebo představitelů českého národního obrození, 30.31). Ovšem nejvlastnějším postupem pojmenovávání nových skutečností, ať jde o věci specificky české (jako husitské zbraně) nebo o jevy obecnější (např. pohřbívání v rakvích), je spontánní vývoj domácích slov (30.2); proces takovéhoto pojmenovávání šířící se nové skutečnosti charakterizují dvě etapy: dokud není nová skutečnost obecně rozšířena, jazyk ji označuje různými staršími slovy – názvy podobných skutečností vžitých, kdežto později pro ni vyhrazuje jedno nové slovo speciální (srov. např. starší názvy umrlčí truhly hrob, truhla, koryto, korba a pozdější pojmenování rakev). Proti tomu zánik staré skutečnosti (31) nebo změna znalostí staré skutečnosti (32) nevede vždy také k zániku příslušného slova (jako je tomu např. u výrazů vojenských skýsti hrále ‚napřahovat kopí‘, vzpínati pláty ‚oblékati, upínati brnění‘ apod., 30.1, nebo u názvů lékařských jako obrama, 32.1): má-li postižené pojmenování též význam posunutý (přenesený), projevují se takové mimojazykové změny také zánikem sémantické motivace (průhlednosti) příslušného pojmenování v tomto významu druhotném (např. se zánikem právní praktiky vymrskávání odsouzence z obce ztratila sémantickou motivaci synonyma vypráskaný, fikaný, mazaný, šibal aj., 31.2, nebo s poklesem znalostí tkalcovského stavu pozbylo průhlednosti sousloví na jedno brdo ‚stejným způsobem, bez rozdílu‘, 32.2); vzácnějším důsledkem změny zna[163]číslo strany rukopisulostí