[108]číslo strany rukopisumůže takovou starou kmenoslovnou korelaci vyřadit a tlak systému může zase naopak rozvojem jisté korelace vytvořit u některých slov „prázdnou schránku“, tj. předpoklad pro dotvoření korelace nové; takové porušení rovnováhy v kmenoslovném systému se pak stává východiskem dalších změn (18): izolovaný lexém – pokud nezaniká nebo neztrácí svůj význam slovotvorný (18.1) – přetváří se v lexém kmenoslovně neizolovaný (poniklec > koniklec v důsledku vyřazení korelace poniknúti : ničeti, podobně trtiny > drtiny v důsledku vyřazení korelace trtý : třieti, 18.2) nebo je doplněn do korelace příslušným korelačním protějškem (propadnouti → propadlík v souvislosti s rozvojem kmenoslovného typu odpadnouti : odpadlík, 18.3). O dotváření takových korelačních protějšků ovšem pojednává podrobně tvoření slov. Věnujeme zde proto více pozornosti pouze těm vývojovým postupům, které byly dosud opomíjeny, tj. vývojovým postupům zpětným (19). Při podrobnějším zkoumání se ukazuje, že jak zpětné postupy morfologické (deprefixace jako obaliti → baliti, 20.1, a desufixace jako rakvicě → rakev, 20.2), tak zpětné postupy morfologicko-syntaktické (zvláště dereflexivace jako smeknúti sě → smeknúti něco, 21.1) měly ve vývoji české slovní zásoby závažnější úlohu, než mají v soudobém tvoření slov. Platí to ovšem především o deprefixaci, která je v češtině jednou z cest rozvoje gramatického systému vidových dvojic (10.22), a proto zasahuje hluboko do lexikálního vývoje českého slovesa: tímto zpětným postupem vznikají nejen nové lexémy (z perfektiv předponových jako obádati [k stč. jádati] → ipf. bádati, 20.12, i nepředponových jako opáčiti [k opak] → ipf. páčiti, 20.11), ale i nové významy (v starých imperfektivech bezpředponových, např. pf. roztlouci ‚rozbít‘ → ipf. tlouci ‚rozbíjet‘, 20.14).

[109]číslo strany rukopisu