[106]číslo strany rukopisu(21.2) Ovšem morfologická struktura české slovní zásoby se nerozvíjela jen dotvářením takových kmenoslovných korelací, o nichž byla právě řeč. Již jsme si na několika místech ukázali, že systém jazyka se vyrovnával s mimokorelačními, mimoparadigmatickými jednotkami také tím, že je přeřazoval do jiných slovních druhů: šlo především o adverbializaci pádů (11.23–11.24) a přechodníků (11.11), tj. o lexikalizaci jistých tvarů. I k tomuto vývojovému postupu existuje postup zpětný – doplňování paradigmatu k takovým tvarům lexikalizovaným.[208] Viz podrobněji I. Němec, K původu slovanských tranzitiv n-ových, Prace filologiczne 18/2 (1964) 87–92. Tak např. jsme viděli (11.24), že stč. předložkový (a původně asi bezpředložkový) lokál v hlavách stál mimo paradigma substantiva hlava jako lexikalizovaný tvar – adverbium místa ‚kde se klade hlava‘ (např. v hlavách hrobu Adam 205a); ale již v době staré se k tomuto tvaru se speciálním významem přitvářely jiné tvary plurálové (srov. stč. obrátiv sě v hlavy ložiečka BiblOl Gn 47,31 ad lectuli caput), a dnes již máme na místě onoho izolovaného tvaru celé plurálové paradigma hlavy, hlav f. pl. ‚část něčeho, kam se obyčejně klade hlava; čelo‘, např. sedět v hlavách postele, svíce u hlav rakve (SSJČ). Takovouto deadverbializaci předložkových pádů v historii české slovní zásoby můžeme doložit řadou příkladů. Tak např. stará čeština měla adverbium na přěskáčku ‚střídavě, nesoustavně, s vynecháváním (po sobě jdoucích jednotek místních nebo časových)‘: žernov, když nenie právě zkřesán, nedobře mele zrn, než na přeskáčku HusVýklB 119b; (malý Ježíš) jako na přeskáčku kryl se před múdrými HomMak 55b; tak na přěskáčku řěčníci stran obú sobě volé (pány) DubČáda 156; pře … ne na přěskáčku se slyšie…, než pořád jedna po druhé VšehJir 47 aj. V dnešní češtině však již substantivum přeskáčka není omezeno jen na onen předložkový pád (na přeskáčku), srov. (mlynář) sám vypráví přeskáčkou, nesoustavně Kubín / PS, jasnost, přesnost, určitost, žádné skoky a přeskáčky Čteme / PS apod.; nejde tedy již o adverbiální užívání izolovaného tvaru, nýbrž o doplňování paradigmatu podstatného jména činnosti přeskáčka, které se již hodnotí jako samostatné slovníkové heslo (viz přeskáčka, -y f. ‚přeskakování, vynechávání, mezerovitost v nějaké souvislé činnosti‘ PS). V důsledku této změny se slovo přeskáčka zařazuje do kmenoslovného typu vývrtka (: vývrtkovitý, vývrtkovitě) svými odvozeninami přeskáčkovitý, přeskáčkovitě (srov. 18.2).

(21.3) Příležitost k doplňování paradigmatu má ovšem jazyk nejen u izolovaných tvarů (např. v uvedené platnosti adverbiální), ale i u celých souborů tvarů. Z oblasti slovesa můžeme v té souvislosti připomenout dotváření vidových dvojic u perfektiv nebo imperfektiv tantum (10.25). V oblasti jména je nejběžnějším případem dotváření části paradigmatu tvoření singulárních tvarů u tzv. plurálií tantum (typ knihy → kniha). Tento vývojový postup, zvaný v odborné literatuře depluralizace,[209] Doplňování paradigmatu již ovšem není postup v pravém slova smyslu kmenoslovný, ale i on prohlubuje kmenoslovnou systémovost tím, že odstraňuje tvaroslovnou defektivnost, a tedy i izolovanost některých kmenů. není však již vlastním postupem zpětným, neboť singulárové tvary zde netvoří po významové stránce protějšek původních tvarů plurálových (srov. 19.2), nýbrž jsou vlastně jejich přehodnocením. Názorný příklad nám poskytuje historie slova kniha, vystižená J. Gebauerem takto: „Podle dokladů zdá se, že sing. kniha znamenal písemnost jednotlivou, list, a vůbec