jejich vesnicím došel a za nemocný dobytek se modlíc, jej skrze znamení svatého kříže uzdravil. Skrz ten zázrak bylo jeho jméno v celém Vestriku oznámeno a takovou duvěrnost k němu u všech lidí spůsobilo, že kdo jen nejakou nemocnou ovci neb hovado měl, takové k jeho jeskynce vedl a vzdy zase zdravé domu přihnal.
Toho času umřel duchovní správce neb prelát kláštera Tholay řečeného, a nemohouce se řeholnící v volení nového preláta sjednotiti, po horlivém Ducha svatého vzyvání slyšeli nebeský hlas řkouci: „Vyvolte Vendelína, pastýře ovci, za svého opata!“ Tím hlasem jsouce pohnuti, jednomyslně k jeho poušti se odebrali, jej za svého preláta nazvali a kleče ho prosíli, aby jejich otcem a vrchním pastýřem duchovním byl. Ten pokorný muž na všechen spůsob odporoval, řka, že on k takovému ouřadu dokona neschopný jest a lepeji pasení ovec nežli řízení duchovních věcí rozumí. Po dlouhém odporování pravili duchovní otcové: „Věř, ó, služebníče boží, že my ne z lidského, ale z božského nařizení sem přicházíme a tebe za svého otce hledáme. Nebo když jsme Ducha svatého vzývali, koho bychom vyvoliti měli, slyšeli jsme nebeský hlas řkouci: „Vyvolte Vendelína, pastýře ovci, za svého opata.“ Jestli tehdy ty náležitým služebníkem božím chceš býti, tak jeho božskej vuli nebudeš odporovati.“
Na takový spůsob sv. Vendelín božskému povolání se poddal, to důstojenství na sebe pokorně přijal, následovně k trierskému arcíbiskupovi pro potvrzení svého volení poslal. Svatý Severin byl tehdejšího času v Trieru arcíbiskupem, který mnoho dobrého a chválitebného o svatým Vendelínu slyšel a jej od samého papeže sobě poručeného měl. Pročež on se nad jeho vyvolením radujíc, sám osobně do kláštera tholayského přišel a léta Páně 597. za opata ho posvětil. Tehdáž oba ti svatí nové přátelstvo mezi sebou učinili a po všechny dní svého živobytí věrni přátelé jsou zustali.
Nyní tehdy za jistou věc držeti se musí, že ačkoliv ten věrný služebník boží, svatý Vendelín, jsouc k témuž ouřadu od Ducha svatého povolán, svůj klášter, jak náleží, svatě řidil, předce v Tholay o jeho řízení a klášterním živobytí ta nejmenší zmínka se nevynachází, protože ti pokorni, tehdejšího času tam bydlící řeholni otcové nebo
