chová, chudým udává, tomu buoh přidá nebeské zbožie. Ale často skúpost svodí člověka a mnoho potupuje, když člověk nechtě v tom dosti mieti, čsož jemu buoh oddal. Ale vždy vieće žádá a nemóže sě nasytiti. Jakožto Achas, o nim sě čte: Josue dřéve, než byl dobyl města Jericho, zaklel všecko, čso bylo v tom městě, aby žádný z neho ničs nebral, ale vše aby spáleno bylo i s městem. A když dobychu toho města, tehdy Achor vza jeden plášč tajně drahý a korunu zlattú i skry a schova sobě, nechtě v tom dostatečen býti, čsož mohl mieti, jenž potom jat bieše a za městem ukamenován byl. A Jidáš také skúpostí naveden i proradil boha a prodal jeho za penieze, a potom sě sám oběsil.
Druhé jest, že prospěšenstvie svodí člověka s božie ćesty. Jest dóstojenstvie, ktyž koho buoh povýší kterým duostojenstvím na tom světě, bude li sě ten dobře vésti v tom duostojenství, tehdy bude povýšen na onom světě. Pakli příde pýcha a porazí jej, tehdy nebude povýšen ani připuščen do řádu nebeského. Jako Luciper když bieše v dóstojenství nebeském, že nad jiné anjely byl krásen a vyšší, i zpýchal, chtě býti bohu roven, a proto vyvržen jest z kláštera nebeského, neb jest u pokušení neostal, protož dřéve slul deniće, točiž světlonošě, a již slóve Luciper, točiž světloztratník. Takéž král Nabochodonozor když bieše v králevském duostojenství, rozpýchal přieliš. Protož proměněn byl u volovú tvář, že seno jedl jako jiný vól. A mnozí jsú nynie u pekle, kteří by radějši seno jedli zde na tomto světě. Taký jest nebyl svatý Vavřinec, jenž když veliké poklady mějieše a buoh jeho v nich pokúšel, tak zajisté lakomstvo jeho neoblúdilo, neb toho pokladu sobě neschoval ani přátelóm bohatým rozdal ani hercóm ani hudcóm, jedno chudým. Jakož sě čte o něm, bieše jeden ćiesař v Římě jménem Filip, jenž těch časuo svatého Vavřince bieše přijal vieru křesťanskú. A ten ćiesař mějieše jednoho rytieře Decia. A když těch časuo jedna země ménem Galilea vzpáčila sě a protivila sě protiv Římanóm, tehdy ćiesař posla tam svého rytieře. A on pobiv tu zemi a po bitie učiniv a obdržav po své vóli. Vráti sě do Říma a ćiesař jej přija s velikú čstí. Tehdy ten Decius poče vlásti vším ćiesařstvím a poče mysliti o smrti svého pána Filipa. A když ćiesař v svéj komnatě na loži spáše, tehdy Decius všed tajně i zadávi jej. A hned do města svú královú přiveze bohatě. Uslyšav to ćiesařuo syn ménem také Filip, užase sě a vešken poklad svatému Sixtu a svatému Vavřinći poruči a řka: „Zabie liť mě Decius, tehda ty poklady rozdajte na kostely a chudým.“ A když Filipa neby, hned Decia ćiesařem učinichu. Tehdy ten Decius ćiesař poče křesťany hubiti a mnozí mučedlníći tu sú sešli, mezi nimi tu Filip, ćiesařuo syn, umučením koronován jest. Uzřev to svatý Vavřinec, všecky poklady rozda chudým, a tak zjevno jest, že skroze zbožie nenie odveden od božie milosti ani skroze dóstojenstvie. Nebo když bieše u velikém dóstojenství, že byl alcipřěst a jáhen papežuov, avšak v tom nezpýchal. Jakož sě čte o něm, že toho času, ktyž křesťany pro buoh mučiechu, tehdy hledáše chudých po domiech a krmieše jě a umýváše jim nohy a líbáše jě příkladem spasitele svého.
Také buoh pokusil svatého Vavřince u protivenství. Dvojé věc jest, ješto v nesčestí odvodí člověka z božie cesty. Prvé to jest ztratěnie zbožie. Druhé bázen smrti. Jako král Herodes, bojě sě svého králevstvie ztratiti, když sě syn
