sě o to hádati, neb často svaditel svaté trojice bývá potupen. Jakož se bylo přihodilo jednomu mistru, jenž vyšed z města, chtieše zvěděti něčso o svatéj trojići a vymysliti. Tehda uzře jedno dietě stojíće podlé vody, ano dělá dólček svú nohú, i otáza jeho: „Čemu to činíš?“ Vece jemu dieće: „Chti tuto vodu všechnu v tento dólček vléti.“ Mistr jemu vece: „Nepodobná jest to věc.“ I dieće vece: „Spieše já to učiním, než ty to vymyslíš, čsožs zamienil o svaté trojići. Protož nechaj toho hádanie a věř právě u buoh, že otec, syn a svatý duch jest jeden buoh.“ Protož každý člověk má následovati na svaté trojići trojí věc.
Prvé na ocsi má následovati silnosti, kterak silnost sě ocsi přirovnává, aby nebyl člověk jako trest, kteráž sě před malým větrem třase. Zajisté člověk nemá sě tak velmě třiesti před malým povětřím, ale má býti jako tvrdý slúp, jenž se žádnému větru nehne. A protož ktož opustí boha ocse, ten ztratí všechnu sílu. Prosme buoha, abychom byli silni bojovati proti svým nepřátelóm vidomým i nevidomým.
Druhé máme následovati na synu boží múdrosti, a téj máme od neho žádati, že jie sami od sebe nemóžeme mieti. O tom máme příklad o králi Šalomúnu, když jemu buoh vece: „Pros na mně, čsož chtěš.“ Tehdy on nepoprosi krásy ani zbožie ani dlúhého zdravie, jedno prosi sobě múdrosti. Ale zajisté téj múdrosti neměl jeho syn Roboam, jenž svým bláznovstvím deset čéstí svého králevstvie ztratil, že nechtěl rady starších poslúchati, kteříž jemu radiechu, aby byl milostivý chudým svým zemenóm. Ale poslúcháše rady mladších lidí, kteřížto biechu v rozkoši vzchováni a ničs zlého nepokúšeli. Takéž devět čéstí ztratil nebeského králevstvie a ztratí, točiž devět kuoruo anjelských, ktož nechtě poslúchati starších rady kazateluo cných. Jeden starý rádce jest Isaiáš, jenž pověděl a řka: „Ostavše svých všech zlých zlostí skrze svatú zpověd, obraćme sě k hospodinu skrze svaté pokánie, poprosmež hospodina, aby nám ráčil dáti múdrost, abychom uměli buohu slúžiti a všeho sě zlého chovati.“
Třetie máme následovati svatého ducha v dobrotě, abychom byli dobří jiným a ščedří chudým almužnu dávajíće, jakož jest svatý duch ščedr v svých svatých sedmi dařiech. A od něho také máme žádati požehnánie, jakož jest byl požehnán Jákob patriarcha, jenž měl dvojé požehnánie, jedno od ocse a druhé od anjela. Skroze ně sě znamenává dvojie požehnánie svatých. Prvnie milostivé, druhé slavné. Prvým požehnán bývá člověk zde na temto světě, druhým na onom svěće. O prvém máme psáno v Rodných knichách, ješto Izák požehnal svému synu Jákobovi a řka: „Daj tobě buoh dosti rosy nebeské a čstnosti zemské.“ Skrze rosu nebeskú znamenává sě bostvie a skrze tučnost zemskú znamenává sě člověčstvie božie, jako by řekl: „Daj tobě buoh z svéj milosti vše dobré a množstvie čstnosti.“
O druhém se tudiež čte, že týž Jákob s anjelem bojováše ćelú noc až do jitra, až jeho musi anjel požehnati. A to požehnánie bylo divné, jehož oko nevidělo aniž ucho slyšalo, však jemu anjel méno proměnil a řka: „Viecs nebudeš slúti Jákobem, ale Israhel bude méno tvé.“ Israhel slóve „muž viděv boha“, protože v nebesích nebude viece bojovati proti chřiechuom, ale bude u věčném a u veselém vidění buožiem. Za to požehnánie prosil jeden ocse svého a řka: „Dals mi zemi suchú, prosi tebe, daj mi mokřejší, mój
