dosa[11]číslo strany rukopisuvád nikdá tak nečistotného těla, což můžem pomněti, nekoupil. Potom všed kupec k těm mládencům, řekl k nim: Musíte smutní býti, želeti a rmoutiti se pro vaší nezbednost i také neštěstí, neb nemohu ani mezkův, ani koňův k koupení, ani k najetí nalezti, protož musíte zejtra sami mezi sebou rozděliti, co se od spíže nésti má, i od jiných věcí, neb chci do Efezu táhnouti. Když pak mládenci břemena mezi sebou rozdělovali, aby dva jeden svazek anebo uzel nesli, řekl k nim Ezop: Medle, spoluslužebníci, prosím vás, poněvadž vidíte, že já malý a mdlý jsem, dejte mi tím lehčejší břemeno. Tedy mládenci řekli: Poněvadž nemůžeš, i nenes nic. A Ezop k tomu řekl: Nebylo by slušné, poněvadž vy všickni pracujete, abych já sám pánu svému neužitečný byl.

Ezop ohledav všecko, což se nesti mělo, saky, plachty i koše, a uhlídav koš narovnaný chlebem, kterýž dva nésti měli, řekl k nim[x]nim] njm: Tohoto koše mně nechte. A oni řekli: I většího blázna, prosil za lehčejší břemeno a sám sobě nejtěžší zvoluje, přejme mu té dobré vůle. Ezop pak, vzav ten koš, předcházel s nim jiné daleko. Tomu oni divíce[y]divíce] djwice se, mezi sebou pravili: Tenť své záplaty zasluhuje, ještě by k tomu břemenu osla [12]číslo strany rukopisuunesl. Takovými slovy posmívali se jemu, že jiní dva tolik nesli, jako on sám. Když pak Ezop napřed před nimi[z]nimi] njmi k jedné hoře přišel, složil koš svůj z svých ramen, a vzav jej před se v objetí své a svrchy zuby ujav jej, jako by zápasil, na ten vrch šel a daleké prvé nežli jiní do hospody přišel. Když pak všickni za ním přišli, rozkázal[aa]rozkázal] rozkazal jim pán jejich, aby sobě chvíli odpočinuli a jídlem se posilnili. I řekl k Ezopovi, kterýž chléb nesl: Dej jim jísti. Ezop rozdělil tak mnoho chléba mezi ně, že půl koše prázdného zůstalo. A když zase vstali a cestou, kterouž před sebou měli, brali se, bylo břemeno Ezopovo mnohém lehčejší, že již teprvá mnohém prvé přišel na hospodu nežli jiní. A k večeři opět rozdělil chléb mezi spoluslužebníky, takže ten koš skůro vyprázdnil. Nazejtří pak, když ráno jedli, hned byl koš vyprázdněn. A on je tak daleko předcházel s tím prázdným košem, že ho poznávati nemohli. A že když ho viděli tovaryší jeho tak daleko před sebou jíti, a neznajíce ho, jedni druhých se tázali: Kdo jest oneno[ab]oneno] onenno, jak tamto daleko před námi jde, přisluší-li k nám, čili je kdo neznámý? Tedy jeden z nich[ac]nich] njch řekl: Pohleďte, kterak nás tento náš lstivě podvedl, nechal nás břemen né[13]číslo strany rukopisusti,