[477]číslo strany rukopisuveliký Albrecht přimlúvá sě řka: Přesladké slovo Otcovo v ustech synuov, ač však Syn v Duchu, ješto pochodí od Otce k Synu, modlí sě Otci, úmysl a žádost k věčnému dědictvu jmaje a doúfaje, že právem dědickým dojde toho, když jest ráčil voliti jej také v syna. A když nás jest Kristus napomenul, abychom směli, modléc sě Bohu, řéci „Otče náš“, tu jest nás povzdvihl u větší milost a v světější obyčej modlitby neb v světějšie žádost modlitby, nežli bychom sě modlili Bohu jen jako pánu. A také, jako die svatý Jeronym k Demetriadě, proto jsme synové Božie nazváni v Písmě tak často a na mnohých miestech, abychom vždy majíc své duostojenstvo na paměti, stud k hřiechu jměli[ol]jměli] negmyely a podobně k svému duostojenství život vedli. Neb čím sě kto mní zavrženějším, tiem často bydlí netbavějie. Protož máme sě skrz to u vláštní milosti rozchutnati, že jsme nazváni synové Boží. A nejen jmenem, ale dal nám moc, abychom mohli býti synové Boží, věřiec ve jmeno Syna Božieho, přirozením jediného pána našeho Jezu Krista. A protož v tom úmysle, v té žádosti modliti sě Bohu jako Otci svata jest modlitba a činí svaté takové modlitebníky.
Jest pak světějšie modlitba, ješto pochodí z úmysla toho a v té žádosti od zbožné duše, ješto jest již raněna milostí čistého chotě nebeského. A mohu řéci, že jest světějšie; neb ktož zří k Bohu jako k Otci, ale k dědičstvu z toho čáku maje, své pohody hledaje od Otce, aby jměl blažený život […]text doplněný editorem protož většieť jest Buoha jako choti svého milovati, neb čistá chot, duše čistá, když rozejže ji milost k Synu Božiemu, jako k choti čistému a velebnému, nic jiného nemiluje, nic nežádá, nic nemyslí užitka svého jediné, aby jměla choti svého, vždy naň zřela bez přiekazy. A ač žádá královstva nebeského, to jen proto, aby svého choti jměla již bez záslony a bez přiekazy, jediné v něm svú útěchu kladúc všicku. A zatiem ač bude zde trpěti nětco nějakým Božím přepuštěniem, proto [478]číslo strany rukopisusě od choti svého nerozpáčí; jako chot věrná, ač by ji i urazil milý jejie, však by s ním vždy ráda byla, a to má za najvětší smutek, za najvětší túhu choti milého neviděti. Protož jest, jakž die i Písmo, že otce i mateře ostane člověk; takéž ačť jest svatá modlitba, ješto z té milosti jde […]text doplněný editorem[307]na tomto místě text končí (stejně tak i předloha, rukopis NK XVII.C.15)
