[476]číslo strany rukopisuPraví: Hospodin otevře[oj]otevře] otewrz tajný próchod šeptu svému, když jaks skrytě ukáže, kterým činem příde. Neb některdy v nás roznietí milost, někdy nás bázní skrotí; někdy ukáže, jak jsú všecky věci tohoto světa nestatečny, a někdy žádosti našie k nebeským povzdvihne věcem. A tak mnohoť bývá takových proměn. A ktož jest bedliv k takým věcem, ten neobmešká, kdy Pán příde a potluče.
Třetie jest slovo: Modlte sě! Tiem nás k svatosti napomíná. Neb jakož die svatý Pavel, skrze slovo Božie a skrze modlitbu berú lidé svatost, že svati budú; neb z modlitby trží mysl šlechetnost a svatost. A ktož svat jest, buď svat viece, v svatosti sě slovem Božím a modlitbú rozněcuje. I mienímť tuto jen to pověděti a modlitbě, jehož sem nepravil tam, ješto sem o modlitbě viece mluvil: Modlitba čím z světějšieho jde úmysla, tiem jest světější a z pochotnějšieho náboženstvie u větší milosti. A to leč bude řečí modlitba, leč jen myslí nebo duchem. A tak svata bude modlitva toho, ktož jako Syn Otci modlí sě Bohu; světějšie, když duše nábožná jako k svému choti, ješto navěky má chot jejie býti, zapálí sě milostí; najsvětějšie, když pak nebeský chot navštieví svú chot milostí zvláštní, aby, zde jsúc ještě, okusila a pochutnala, jak jest pochotný Hospodin. Svata jest modlitba, když člověk nemaje strachu pro veliké ohavné hřiechy, již jich pozbyv a k milostivému navrátiv [sě]text doplněný editorem Otci[ok]Otci] ocžy, a zře k veliké milosti jeho, přistúpí před Bóh svú prosbú a svú modlitbú jako Syn před Otce; doúfaje Bohu jako Otci; maje účastnost Duchu Syna Božieho, ješto jest přirozením jediný Syn Boha Otce, ješto jest řekl sám v své modlitbě „Otče muoj“, a nám ustavil, abychom „Otče náš“ řiekali spolu. Neb k němu jsme Bohu v synu přivoleni, aby on byl prvorozeným mezi mnoho bratří. K tomu nás rozchutnaje svatý Pavel, abychom modlili sě Buohu jako synové Otci, řka: Že jste synové, dal jest Buoh v srdce vaše Duch Syna svého, ješto volá k Bohu: Otče. K tomu
