pomniec na tu proročie řeč, ješto sem ji vyřekl na počátce: Utiekajte z Babylona, aby své duše spasiti mohli! V Písmě Babylonem svět sě tento znamenává, v němž jest smieska jakás a nic čistého, ale se vším kal. A však hřiešní, ulnuvše k zemi, pí, jako by bylo čisté, a škodně sě zapíjejí milostí tohoto světa, nechtiec poznati, co jest svět tento; neb ktož právě svět pozná, odskočí od něho. I miením tuto najprvé nětco pomluviti o světu, potom že rozliční rozličně sě dálie světa, a pak v třetie straně ku posledku, proč zvláště někteří kryjí sě a dálie sě všie věcí světa, co jim z toho užitka přijde.
Múdrý, maje malé napomenutie, pozná sám, co jest svět, ale k nemúdrým tohoto světa milovníkóm i mnoho řečí nedá rozumu. Protož die žaltář: Na vrbách prostřed Babylona ostali jsme, své hudby přístroje tu jako pověsivše, své húsle. To k rozumu svatý Augustin přivodě praví: Vrba jest dřevo neužitečné, nemá ovoce a jest křehké, a toho dřievie mnoho roste v Babyloně. I móžem vrbú neplodnú ovoce svěckého člověka rozuměti, ješto nenie ploden v šlechetnostech. Tu ostanem, jako pověsiec húsle; neb takovým nenie poč mluviti to, což k spasenie slušie, ješto jsú jako prostřed Babylona v světském trku. A to miení i sám Kristus řka: Nedávajte svaté věci psóm a perel neklaďte před svině! A jest obecné příslovie: Netřebať jest ve mlýně húslí, a však nechť asa málo řku o marnosti a o zlém tohoto světa; neb múdrý slyše, múdřejí bude, uslyše jedno, sám sě domyslí druhého. I pravím, že očité jest viděti zlost a marnost tohoto světa, proněž múdří sě jeho pokrývají. Nic na tom světě nemóž býti nalezeno pevného ani stálého ani ovšem plného dobrého, by sě něco nehodného i k libým věcem nepřimiesilo. I nenieť poč tohoto světa milovati, nedržíť viery k svým přátelóm. Ač co dá, ješto jest libé, skuoro otejme; ač utěší, skóro zamútí. Nynie povýší, jednežť? svrže a v smiech poddá nepřátelóm.
