jmieti dosti, nemuožť jmieti čistého srdce. Ktožť chtie bohati býti, die svatý Pavel, vpadují v osidla a v rozličná pokušenie, ješto topí člověka v zahynutie. Nejen mněte, byť v šeredství smilstva byla srdečná nečistota, ale coť koli srdce miluje, jehožť pro Bóh nemiluje, tiemť bude nečísto méně neb viece, jakž milost menší neb většie, aneb věci nepotřebnější neb šerednější.
Druhé jest, ješto nás činí svaty, dosti činuov k spasenie. Jinéť jest k spasenie dosti a jiné k větší svatosti a k svrchování. Dosti k spasení jest plniti přikázaní a dosti k svrchování, ješto ve čtení radí Kristus. A čím to věrnějí činiti budem, tiem jest naše větší svatost. Neb die Písmo: Ktož budú činiti věrně, líbí sě Bohu. A proti tomu ti sě nelíbie, ješto, ač dobré činie, ale ne věrně, ne pro Bóh, ne vplně; o nichž die Písmo: Zlořečeni, ktož lstivě činí skutky Božie. A dobré nedobře učiněné nebude počteno v dobré činy. Protož dobré činiec, ať dobře bude učiněno! Najprv pro Buoh má z úmysla býti; druhé řádně, co kdy slušie, a co k čemu; a třetie snažně a s milostí. Pak svatý Bernart die též mieně, že čin spravedlivý jest druhá věc, ješto činí člověka svata. Máme nejen jedny k spasenie činy, ale troje. Máme duši, máme tělo, máme věci tohoto světa, totiž sboží. Tiem trojím troje činy k spasení hodné u věčné chvále činiti, zde jsúc, muožem. Duše má své činy, když kto vóli svú najprv obrátí k Bohu a bude Boha milovati, rozumem hledaje Boha i těch cěst, po nichž by mohl dojíti Božie milosti a poznati jej, držeti a jmieti. A tak myslí rozkládanie a věčných věcech, spatřovánie myslí věčných věcí, milost, rozum, poznávanie, v paměti držme takého něco, ješto sluší k blahoslavené věčnosti. A také v Boží milosti i k družci muož člověk ty činy duše své jmieti hodné k spasení rozumem, pamětí, volí hledaje dobrého jich. Tělo pak má své zřiedlné činy dobré, jimiž muož službu Bohu ukázati a pohodu bližním ochotenstviem, poslúžením, jakž čí stav a čí potřeba, strpěti jiného nesnadnost a jinému nebyti nesnadnu,
