[40v]číslo strany rukopisua oni neostanú potom lichvenie. Tehdy je má duchovní rychtář anebo světský rychtář zevní vyobcovati od křesťanstvie a mají jim kóži a vlasy odbyti, to jest lichevníkové právo aneb pokánie, kterýž sú křesťané, mají lichevníka těmi předsvědčiti, ot nichž jest lichvu bral, nebo jinými lidmi, ješto to cele vědie, a to třmi svědky.

Smrt muže při druhé ženě a při dvojích dětech

Jestliže který muž ženu a děti má, leč sú synové, a ta žena jemu umře a on pojme jinú a ta bude dietě s ním mieti anebo viece dětí, muž se roznemóže i bude jednati svých dětí věc i své ženy i své duše a dá svú dědinu, kterúž jie měl, příde v nie svým prvním dietětem a dá své hospodyni jejie zbožie zase a svého zbožie toliko, jakož jest sjednáno, kdyžto jsú v hromadu přišli. Tehdy jie rozdělí rovně mezi ženu a mezi dětiny. A vždy duši jejie diel, tak má děliti své nábytkové zbožie. Ty děti, kteréž mlazšie žena s ním měla, umrú li ty dřéve, nežli k svým letóm příjdú, mátě dědí jich zbožie. Pakli ony příjdú k svým letóm, tehdy ony učiňte svým zbožím, což jich jest, dobře. A umře li ta mátě dřéve, nežli muže pojme, ty děti také dědie jejie zbožie. Ale jakž ona muže pojme, tak nedědí dětinného zbožie, ale děti dědie na hromadu i první i druzí avšak nic jiného nežli nábytkové zbožie. To jest proto, že jest to zbožie ot jich obojích otce, jimž se jest dostalo.

Jestliže který muž ženu má a děti s ní, těch buď mnoho nebo málo, a ten leží na smrtedlné posteli a má nábytkové zbožie, to on rozdělí mezi ženu a mezi děti, móž li s práva jednomu viece dáti nežli druhému? My pravímy takto: na smrtedlné posteli on musí je rovně děliti, leč jest takovie, že jedno dietě lepšie než druhé, tomu musí viece dáti a vždy duši jejie diel. A chce li její který člověk svój nábytek děliti mezi ženú a mezi dětmi, doniž jest v svém zdraví, tehdy on dá správně