Tuto se počíná o Jetřichovi Berúnském
Mnozí ten obyčej mají,
vždy se na noviny ptají.
Také na rozličné věci,
na skutky i na řeči,
[5] co se v kterých zemiech dálo
a co se smutku i divóv stalo.
Neb múdrý slyše múdřejí bude
a tudy truchlé chvíle zbude;
ale blázen nic nedbá na to,
[10] často mní měd, ano zlato.
Slušie každú řeč slyšeti,
zlú pustiti a dobré se držeti.
Dřieve se divóv stalo mnoho,
jenž se již nestane toho,
[15] ani se snad stane viece.
I tak sme slýchali praviece,
slyš člověk mladý, starý, všeliký,
že jest byl v Berúně jinoch taký,
ten sobě jmeno Jetřich měl,
[20] svým dvorem v tom městě seděl.
Divně byl srdce mužského,
ovšem obyčeje ctného.
Takú vášeň měli jeho hrdiny:
nikdaž najmenší hodiny
[25] nizameškáchu nižádný čas,
kdež sú kolivěk zvěděli který kvas,
tu vždy na to péči měli
a Jetřicha vždy chválili,
o jeho skutciech pravili,
[176v]číslo strany rukopisu[30] nechtiece, by kto byl jiný
mimo něho rytierskými činy,
již mimo Jetřicha Berúnského,
toho reka výborného.
Tehdy Vítek Vilantóv povědě:
[35] Jáť mu rovně nevědě,
ješto by tak velikú věc činil,
nižádného v ničemž nevinil[a]nevinil] newinnil.
I každého jest toho div,
kto byl tak bez haňby živ,
[40] jako náš berúnský kněz.
Kto chce koli, ten to věz,
jenž tak hrozné činil divy,
vědě, že jest ijeden živý,
nesměl na to pomysliti,
[45] což jest on směl učiniti.
Tehdy Hilbrant tak povědě:
„Co chválíte, jáť nevědě!
Toť já pravím mezi vámi,
piedimužíkové jsú mi známi,
[50] ješto bydlé u prázdné hoře;
nejeden dojde s nimi velikého hoře.
A kto chce jich dojíti,
divy veliké budeť viděti;
musíť mnoho práce mieti,
[55] než jich bude moci dojíti.
Ten často z hory vytieká,
zabil jesti nejednoho reka.
Piedimužíkové to jsú tací,
učinie nejednomu reku práci.
[60] S těmi se jest reky řiedko bil,
neb které na nich cti dobyl,
by nad nimi málo svítězil,
tepruv bych já tomu věřil
a toho podstúpiti směl,
