[67r]číslo strany rukopisu[a]označení sloupcekerak jest chutný. Ó pane Ježíši, duch tvój a toho tvého pravého a chutného okušenie velmi bych často potřeboval, aby mě všecka chut i sladkost tohoto marného a omylného světa omrzala, aby všecko, což jest světu v zlosti položenému chutno i sladko, aby mi to bylo mrzko, hořko a nechutno, abych ty tělesné chuti, duchu protivné, svatú a čistú chutí ducha svatého přemoci mohl. Ale kde zde v tomto životě toho jinde muož kto okusiti než v tom sladkém pokrmu té svátosti, kdežto keraks ta božská chutnost pie[3]pie: pije se z své studnice a váží potom?

Ó muoj milý pane Jezu Kriste, tiehneť mě k tomu veliký užitek a prospěch té svátosti, když tu všecky tvé skutky, tvuoj život chudý, bolestný a tvé divné umučenie mým vnitřním na duši ranám a nemocem tak sladce a tak užitečně přičiňuje a duchovně se mé rány uvazují a ucelují.

A naposledy, jakož jsem řekl, núze mě k tomu žene, neb jest tak ve mně mnoho duchuovnie biedy dávné od mnoha let, muoj zlý a surový život dávný, moji i nynější těžcí a mnozí hřiechové. Anoť mi na každý den mnoho puotek, mnoho nesnází proti mému spasení přicházie, mnoho chytrých pokušení, mnoho tajných osidl klade se mé duši na potvrzenie. A to vše zahnati i toho se všeho vystřieci – nenie zde v tomto životě lepšieho a bezpečnějšieho útočiště a pomoci, jedno tvé tělo [b]označení sloupcesvaté, nábožně a pokorně přijaté.

Toť sú ty věci, najmilejší pane Ježíši, ještoť mě velmi napomínají. A tak velmi mají mě hýbati ty věci, abych se hřiechuov snažně vystřiehal a všeho svého života abych velmi pilně ostříhal, a tak abych na každý den a vždycky k té drahé svátosti se připravoval. Ale že toho nečiním a srdce svého neostříhám a jazyka svého jakžto na uzdě nedržím od marných řečí, tělu sem živ, světu se líbím a ke všemu dobrému keraks jsem leniv a teskliv, v prázdnosti často svú myslí blúdím, v rozličných marnostech se obieraje, utěšenie a kochánie marného hledám a ještě často a bez přestánie mnoho zlého se dopúštiem, a z toho nesmiem mieti do sebe, bych byl hoden přistúpiti k té drahé svátosti.

Ovšemť se lekám, aniž smiem přistúpiti, neb se bojím, by tvá dobrota a milost v hněv mi se neobrátila pro mú nehodnost a pro mé neduostojenstvie a snad někeraké neřádné a tajné do sebe doufánie. I bojím se, aby tvá dobrá chut tu skrytá v hořkost mi se neobrátila a užitek spasitedlný by mi se k věčnému zatracení neobrátil podlé řečí svatého Pavla, v níž to die: Ktož jie neduostojně, súd sobě jie, nerozsuzuje těla božieho. A tak úzkosti mám na obě straně, a co sobě ze dvého vyberu, i neviem. Neb nedbanlivě jsa živ, nesmiem jinak súditi, jediné nehodného, neduostojného ku přistúpaní těla božieho. Pakli budu mnieti do sebe, že sem k tomu hodný, bych pak jinak odjinad nebyl