jako hvězdy, barvú rozličnú se stkvieše, jedno oko bieše žluté a druhé črné, zubové jeho biechu ostří, náhlost jeho horlivá jakožto lvová zpósoba, jeho moc a věhlasnost ukazováše, kterúž jmějieše. A nazván jest od rodičóv Alexander. Tehdy ve škole, kdež sedieše, vždy bojováše s tovaryši tak v učení, jakožto v řeči i v skutku a v chytrosti, vždy obdržuje kniežetstvie. A když bieše dvanácti let, uče se bojování a chodieše přede všemi v odění. Jehožto rychlost spatřiv král Filip, chváléše jeho a vece jemu: Synu Alexandře, rychlost tvú a rozum umu tvého miluji skrze skutek, ale smuten sem, že zpósoba tvá jest ke mně nepodobná. Uslyševši to královna Olympias, lekši se, zavola Anaktanaba a vece jemu: Mistře, rozuměj, co o mně miení Filip, nebť jest řekl synu mému: Rychlost já tvú chválím a vtipnost, ale sem smuten, že zpósoba tvá nikoli ke mně se nepřirovnala. Anaktanabus poče mysliti a řka: Myšlenie královo nenie škodné ižádnému ani tobě. A obyčejně patře na nebe, znamenáše hvězdu, jenž lúčieše žádost Alexandrovu od něho. Ale uslyšev to Alexander, vece Anaktanabovi: Hvězdu, kterú počítáš, vidíš li na nebi? Odpovědě jemu Anaktanabus: Ovšem, synu, vizi. Vece Alexander: Móžeš li mi ji pokázati? Odpovědě Anaktanabus: Jdi po mně hodinu noční, ukážiť ji tobě. Vece Alexander: Jest ten účinek tobě svědom? Odpověděl Anaktanabus: Jest. Vece jemu Alexander: Žádám ten běh věděti. Odpovědě Anaktanabus: Zajisté, viem, že od syna mého mám vzieti smrt. A když to vece, jide z sieni a šel jest po něm Alexander v súmrak z města. A když jdiešta nad přékopem městským, vece Anaktanabus: Patřiž, synu, na hvězdu a opatř hvězdu Erkulešovu, kterak se zamucuje, ale Merkurius se raduje. Jováše